Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Kdo vychovával nemanželského vnuka Boženy Němcové? Objevila jsem nová fakta!

Když jsem před sedmi lety dopsala do své knihy kapitolu věnovanou Theodoře Němcové, dceři naší nejslavnější spisovatelky, věděla jsem, že s jejím příběhem nekončím už proto, abych jednou vypátrala, kdo se ve Slaném staral o jejího odloženého syna. Přivedla mě k tomu před pár dny vlastně náhoda a to když jsem zjistila, že ve zmíněném městečku právě v osmdesátých letech předminulého století jistá Božena Němcová prodávala klobouky. To mě inspirovalo, abych se podívala, jak to se slánskými Němcovými vlastně bylo. A přitom jsem nečekaně narazila na Eleonoru Bílkovou, díky které jsem mohla začít znovu rozplétat tento smutný příběh.

S kým měla Dora dítě?

Je obecně známo, že Alfred Theodor Němec přišel na svět 22. března 1883 ve vinohradském bytě porodní báby Gabriely Kubové. Theodora jako učitelka měla povinný celibát (v Čechách platil asi od roku 1870) a tak potřebovala porodit tajně a daleko od Jičína, kde tehdy bydlela a pracovala.

Reklama

Radostnou událost svěřila příteli své matky, Vojtovi Náprstkovi a požádala ho, aby šel synkovi za kmotra. Nakonec se této role chopil její bratr Karel v zastoupení porodní báby. Celý matriční záznam obsahuje určité nesrovnalosti. U Dory se uvádí špatný rok narození 1840 a rovněž se tu píše, že její matka Božena pocházela ze Zaháně v Pruském Slezsku. Tam samozřejmě nakonec dožili Panklovi, nicméně u Boženy se vždy uvádělo jako místo křtu Vídeň.

V kolonce otec novorozenec uvedeného Alfreda Beneše (Alfréda Benesche), praktikanta finančního ředitelství, který vlastní rukou stvrzuje a přihlašuje se k otcovství nemanželského dítěte.

Dora znala Beneše, syna zemského rady, z Jičína. V době narození malého Alfreda už však žila pouze Benešova matka Marie.

Alfred Beneš každopádně vyrůstal ve společensky vážené a ekonomicky zaopatřené rodině, tudíž zůstává tématem k diskusi, čím a proč by ho uchvátila zrovna postarší, sice dobře rostlá, ale prý nijak hezká Dora, která se navíc protloukala životem se značnými finančními obtížemi. Jediné vodítko, které k Benešovi vedlo, je, že se jeho otec musel zřejmě pracovně potkávat s notářem a advokátem JUDr. Josefem Heindlem. Ten se stýkal s Hanušovými, tedy s Dořinými pražskými podporovateli a především přáteli její matky. Právě na jejich doporučení Dora započala svou pedagogickou dráhu v dívčí škole paní Rosiny Heindlové.

Ta v Jičíně založila postupně dva vzdělávací ústavy, v roce 1861 učinila první pokus s otevřením soukromé vyšší dívčí školy, jenž záhy ztroskotal, o dvě léta později to dopadlo lépe a tak mohla přijmout i mladé posily z Prahy, zmíněnou Doru Němcovou a rovněž Doru Hanušovou, která však jičínské poměry snášela špatně a brzy se vrátila zpátky do matičky stověžaté.

Přesto všechno mě stále pronásleduje nedořešená otázka, co mohlo spojovat Doru Němcovou s o čtrnáct let mladším Alfredem, když jí musel být určitě bližší prakticky stejně starý jičínský tesař a starosta Václav Fejfar. Ten se pochopitelně ve městě všestranně angažoval a Dora se s ním údajně sblížila díky svému dlouholetému členství v jičínském sboru. Právě ženatý Fejfar byl dokonce považován za potenciálně možného otce jejího syna. A já jsem se této teorie ve své knize i podržela.

V devatenáctém století se samozřejmě poměrně běžně vyskytovaly v matrikách nemanželské děti, nicméně řada otců se k novorozeněti přihlásila nejen zápisem, ale rovněž jej časem legitimizovala sňatkem, pokud to dotyčnému jeho společenský status umožňoval. Já sama jsem zrovna nedávno na takový případ narazila u svého vlastního prapradědy, jehož první syn se narodil za svobodna a až potom si vzal jeho matku.

Kdo byla porodní bába Gabriela Kubová?

Odpovím jednoduše – vrstevnice (shodou okolností) slavného porodníka Václava Rubešky působícího v Zemské porodnici, kolem které musela Kubová alespoň občas procházet. Bydlela totiž zhruba kilometr od ní.

V té době se však do porodnice uchylovaly spíše osoby mravně padlé, jejichž ratolesti mnohdy zůstávaly rovnou v nalezinci, který k ní patřil.

Jinak většina běžné ženské populace upřednostňovala porod v domácích podmínkách.

S tím se všeobecně počítalo a myslel na to i rakouský zákoník, který jednoznačně určil to, že porodní báby, dnes bychom spíše použili označení asistentky, musely být takzvaně zkoušené, což znamená absolvovat odborný roční kurz, na jehož konci se skládala poměrně těžká zkouška.

Pětadvacetiletá Kubová si ji odbyla na lékařské fakultě ve Vídni, kde obdržela diplom s datem 6. 3. 1879. O tři roky později tato rodačka z Mladé Boleslavi přichází na Vinohrady, kde se v průběhu následujících let několikrát stěhuje, přičemž ji na počátku devadesátých let adresář uvádí jako porodní bábu ve Vocelově ulici číslo 7.

Asi to byla docela odvážná a samostatná žena, protože většina porodních bab si svou činností jen přivydělávala a Kubová přitom očividně žila sama bez manžela.

Na druhou stranu její profese měla poněkud rozsáhlejší působnost. Tu zkoušku porodní báby vykonávaly hlavně proto, aby dokázaly poskytnout rodičce ucelenější zdravotní péči. Nicméně vždycky záleželo na finančních možnostech matky, ty nejchudší sotva zvládly zaplatit za samotný porod. Tudíž příjem báby byl do značné míry kolísavý. A lze skutečně pochybovat , že by Kubová kupříkladu dostávala podporu od svého otce, kovářského mistra a měšťana Jana Kuby z Boleslavi. Daleko od rodného města se nejspíše musela spoléhat sama na sebe. Ale i jí se nakonec ten emancipační chlebíček zjevně zajedl, protože se po více jak dvaceti letech strávených na Vinohradech provdala za lékaře a odešla s ním do Štýrska.

Veselka v Jičíně

21. července 1883 znějí městem svatební zvony. Budoucí pěstounka Dořina syna a mladší sestra Alfreda Beneše, Marie si bere za manžela gymnaziálního učitele Františka Pavláska. Poté, co se mladá rodina rozroste o prvorozeného syna Jaroslava, stěhuje se do Slaného, kde se Pavlásek stává pedagogickou posilou místního gymnázia.

Usazují se v Záfortenské ulici v domě číslo 444, který v minulém století padl při slánské asanaci. Ta změnila nejen styl výstavby, nýbrž i poněkud upravila trasu samotné ulice. Jen název se zachoval do dnešních dnů.

Pod střechou již neexistujícího stavení s Pavláskovými pobývala také ovdovělá „tchyně“ Marie Benešová a především pak malý Alfred Theodor Němec. Vyplývá to z matriky, neboť tu bohužel zemřel a hlavně se nám dochovala momentka, která ho zachytila spolu s již řečenou babičkou Benešovou. Alespoň tak o tom svědčila neteř Dory Němcové Milena Maudrová. Mimochodem fotografie pochází z dílny Maurice Klempfnera, jehož ateliéry sídlily na Václavském náměstí číslo 20 a rovněž v Teplicích v Mlýnské ulici 6.

Nicméně si připusťme, že čistě teoreticky se na fotografii mohl zvěčnit i Jaroslav Pavlásek, vždyť mezi nimi těmito dvěma chlapci nebyl zrovna výrazný věkový rozdíl. V takovém případě by se ale přímo vnucovala myšlenka, jak a hlavně proč by se tato momentka ze soukromého života Pavláskových dostala do rukou Dořiny neteře.

Lze proto konstatovat, že vzhledem ke zmíněným okolnostem se Pavláskovi zřejmě stali pěstouny vnuka Boženy Němcové. Kde ale zůstával, než se nastěhoval do Slaného, nedokážu zatím vyřešit. Teoreticky se ale o chlapce mohla klidně starat i samotná Kubová, na druhou stranu by ho pak zřejmě musela oficiálně nahlásit do svého bytu.

U koho Pavláskovi ve Slaném žili?

V březnu roku 1876 umírá šestašedesátiletý Matěj Bílek, majitel domu 444, na ochrnutí mozku. Dlouhá léta pracoval jako cukrmistr. Předpokládám, že snad ve slánském cukrovaru založeném baronem Riesse-Stalburgem.

Cukrmistr dohlížel na vaření, administraci i prodej cukru a náležel mezi ty, kteří v takovém podniku pobírali, na rozdíl od ostatních profesí, velice slušný plat. Cukrovar ve Slaném prosperoval skutečně dobře, zanikl až devět let po Bílkově smrti. Když tento průmyslový objekt přestal sloužit původnímu účelu, přeměnil se v jakousi ubytovnu, v níž se mačkalo celkem až sto osmdesát osob! Jednalo se tedy o jeden z nejhustěji osídlených areálů ve městě.

To ale rodinu Pavláskovu skutečně netížilo, z pozdějšího uspořádání domu číslo 444 vyplývá, že vdova Eleonora Bílková žila zřejmě v přízemí, zatímco oni obývali patro.

Paní Eleonora, tedy spíše její zdravý kořínek, si zaslouží obdiv už proto, že skonala v neuvěřitelném věku dvaadevadesáti let v říjnu 1897 a ještě k tomu v Jičíně. Že by se jednalo o náhodu? Na ty nevěřím. A jen pro zajímavost dodávám, že si zhruba o pět let mladšího Matěje Bílka vzala až po čtyřicítce a přitom ho takto výrazně přežila.

Pokračování (2. část): zde.

Obrázek je z dobového tisku.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama