Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Kdo vychovával nemanželského vnuka Boženy Němcové? Objevila jsem nová fakta! (2. část)

Záškrt a smrt malého Theodora

Druhého března 1886 Pavláskova rodina přivítala na světě dalšího synka a pojmenovala ho Kamil František. Koncem zmíněného roku se však do jejich domácnosti vplížilo neštěstí v podobě obávaného záškrtu. Dobový tisk k průběhu této nemoci uvádí, že: „Po 2—5 denní inkubaci dostavuje se bolení hlavy, malátnost, vrhnutí, pak bolení v krku a vysoká horečka. Žlázy podčelistní jsou zduřelé, a podíváme-li se do úst, objeví se na mandlích šedobílý povlak, který rychle se šíří a případně i do hrtanu pokročí. Fabiány tyto mohou se tak šířiti, že ucpou vzduchovod a vedou k smrti udušením.“

Záškrt se obvykle nevyskytoval ojediněle, naopak se šířil epidemicky. Snadno se přenášel hlavně mezi dětmi a ty na něj bohužel hojně umíraly. Staré školní učebnice konstatují, že se tyto vysoce infekční choroby vyskytují „zejména za deštivého podzimu a nevlídné bezmrazé zimy.“

Reklama

Nicméně tehdejší lékařská vědase uměla nemoci účinně bránit, protože existovalo dostupné očkování. Jenomže bylo dost drahé, tudíž si ho nemohl každý dovolit a navíc se mnozí lidé vakcinace obávali.

Avšak v čele některých měst a obcí stáli moudří představitelé, kteří nechávali na obecní náklady očkovat hlavně chudé obyvatelstvo, jež většinou přežívalo v hygienicky problematických podmínkách a o to snadněji se pak mezi nimi každá infekce roznášela.

Když dítě onemocnělo záškrtem, lékaři se obvykle uchylovali k několika základním opatřením. V pokoji, kde churavý ležel, se udržovala stálá dvacetistupňová teplota, přičemž vzduch se zvlhčoval mísou s vodou položenou na kamna. Nemocnému, který se měl v ideálním případě mírně potit, se zavázal krk šátkem ve stylu Priessnitzova obkladu. Někdy se pacientovi dokonce podávalo i dávidlo, aby sliz „byl vyvržen“. Chápu, že nyní čtenáři vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale co tenkrát měli doktoři s tím málem prostředků dělat?

Pavláskovi určitě spolu s babičkou Benešovou obětavě pečovali o Alfreda  ve dne v noci, přesto chlapec v necelém věku čtyřech let nemoci podlehl. Tím předčasně vyhasl život vnuka Boženy Němcové, chlapce, jehož biologičtí rodiče vlastně odložili. Uzavřená a tichá Dora musela vnitřně  trpět a třeba konečně pochopila, jak se asi cítila její matka Božena, když ztratila prvorozeného Hynka. Naštěstí ona měla ještě další tři děti, tři naděje. Ale co Dora? Ta opravdu v pětačtyřiceti letech nemohla příliš doufat, že by se i přes asi velké sebezapření za někoho provdala a pokusila se znovu naplnit svou mateřskou touhu. Ale i s touto hořkou událostí se musela nakonec smířit.

Co se dál dělo s Pavláskovými a  Alfredem Benešem?

František Pavlásek obdržel jmenovací dekret c.k. zemské školní rady, který jej jmenoval profesorem na akademickém gymnáziu v Praze. A tak se jeho rodina, do které přibylo celkem šest potomků ( čtyři synové a dvě dcery), ocitla v srpnu 1902 v Praze. V tu dobu už zde působil i jejich příbuzný Alfred Beneš. On měl ostatně už za sebou jeden pražský pobyt a to mezi prosincem 1880 a počátkem roku 1882. Poté se asi vrátil do Jičína, protože v roce 1891 figuruje v adresáři jako účetní asistent tamního okresního finančního ředitelství. V dubnu 1894 je ale přeložen do matičky stověžaté a stává se účetním oficiálem zemského finančního ředitelství.

Někde v zákoutích pražských ulic a uliček potká absolventku konzervatoře a „s vyznamenáním zkoušenou učitelku hudby“ Marií Machainovou, rodačku z Valašského Meziříčí, které pak 21. 9. 1896 před oltářem slíbí ono známé – ve zdraví i v nemoci.

Jak se asi Dora musela cítit, když se doslechla, že si Beneš vzal ženu o třináct let mladší? Navíc šlo o dceru majitele továrny na majoliku, tedy smaltovanou keramiku, která své výrobky prezentovala pod značkou K. V. Machain. Po smrti Kajetána Machaina se výroby ujal jeho syn a Mariin bratr Viktor.

Beneš pocházel, jak už jsem zmínila, z takzvaně dobré rodiny a do obdobné se více méně přiženil. Tím v podstatě nepřímo naznačil, že i kdyby si s Dorou nějaký ten románek začal, nebyla pro něj tou pravou a společensky přijatelnou nevěstou. A tento faktor hrál dozajista důležitou roli. Zároveň ale nelze vyloučit, že by se Beneš do slečny Machainové nemohl zamilovat. Byla to nesporně pozoruhodná dáma, vzdělaná a umělecky nadaná. Dokázala se  postarat nejen o svého muže a dcerku Marii, nýbrž zvládala vedle těchto povinností vést obchod s klavíry a pianiny. Samozřejmě sama také nadále veřejně vystupovala, zpívala na koncertech, nebo upravovala party pro sbory, které řídila při vystoupeních. Láska k hudbě ji symbolicky spojovala s Dorou Němcovou, ovšem každá se pohybovala na trochu odlišné úrovni. Když se nad tím zamyslím, zdá se, jako by Marie dosáhla všeho, co se nebohé a přitom samostatné Doře  nikdy úplně nepodařilo.

A v tom se mi zdá, že je příběh Alfreda, Dory a Marie stále aktuální. Platilo, platí a bude platit, že nás do značné míry determinuje prostředí, z něhož jsme vzešli. A vystoupit z něj, tedy z vlastních temných stínů a obav, vyžaduje nezdolnou vůli a hlavně kuráž. A ani ta mnohdy nestačí.

Úvodní část příběhu o Doře Němcové je zde.

Prameny, z nichž jsem čerpala: matriční záznamy, policejní přihlášky, dobový tisk, kniha Utajené životy slavných Češek.

Zvláštní poděkování: Kateřině Nič Husárové, redaktorce Kladenského deníku, za  prvotní impulz,  Martinovi Ničovi nejen za starou mapu Slaného a panu Bohuslavu Kouteckému z Rakovníka za pomoc s kurentem, v němž zatím  slabikuji.

Obrázky pochází z dobového tisku.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama