Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Bláznivá Viktorka nebo emancipovaná dívka? – II.

Ve vězení se měl Viktorčin psychický stav natolik zhoršit, že ji raději propustili do domovské obce. Nyní by pravděpodobně skončila v psychiatrické léčebně, dostala přesnou medikaci a snad by se její stav třeba i o něco zlepšil. Jenomže co chceme po medicíně devatenáctého století, když si nedokázala poradit ani s tuberkulózou.

Můžeme rovněž spekulovat nad tím, jestli se Viktorka pomátla ze vztahové nenaplněnosti, nebo její duše nezvládla těhotenství a především zátěžové šestinedělí. I já jsem vyslechla příběh svého vrstevníka, jehož matka po přivezení z porodnice máčela v nejmenovaném slovenském jezeře natolik intenzivně, až ho málem utopila. Jednoduše neustála svou novou roli, respektive ji přepadla silná úzkost a chtěla se kojence zbavit. Naštěstí tomu zabránili kolemjdoucí.

Lze se domnívat, že Viktorka byla povahy citlivé, možná až přecitlivělé, což by odpovídalo i tomu, jak mocně se upnula na onoho myslivce a jak zbytek příběhu, tedy konec citového snu i s nechtěným těhotenstvím, završila. Přesto připadá v úvahu i okolnost, kdy se otcem dítěte mohl stát kdokoliv jiný. Služba ve statku pro mnohé pěkné dívky představovala i nutnost podvolit se intimně pánovi domu, či jeho dospělým synům. Mnohdy se jim za to nabízely určité výhody, kterým se těžce pracujícím děvečkám složitě odolávalo. U Viktorky mi to úplně nesedí, ale nechci se pouštět do zavádějících myšlenek.

Viktorka už nedokázala trvale bydlet v lidském společenství, a proto se jí domovem stala stráň na levém břehu Úpy pod Žernovem a zde také v jeskyňce, jejíž vchod prý zatarasila, chvojím, v létě spávala. Nejraději se ale volně a bezstarostně toulala krajinou a i v tom spatřuji blízkost s Boženou Němcovou. Ta na své dětství vzpomínala slovy, že byla „ponechána sama sobě a přírodě“ a velice nelibě nesla vstup do školy, protože tím skončil čas bezstarostných her.

Viktorku její okolí považovalo za tichého a neškodného blázna, i když ani ona se občas nevyhnula agresivnějších projevů. Pokřikovala třeba na muže, nebo od sebe razantně odháněla mladé ženy. Snad kvůli tomu, že jí kdysi jiná odloudila myslivce. Viktorka docela často pískala, pískáním se tehdy přivolávali blízcí lidé. Snad tím chtěla přilákat svého milého?

Těžko by se jí to povedlo, už dávno neoslňovala svým svěže mladistvým vzhledem. „Nosívala vetchou sukni, kabátek s varhánkami bez šosů, zvaný špenzr, přes něj přehozenou plachetku, v pasu uvázaný šátek, na hlavě pak placku z červeného nebo strakatého šátku.“ V létě pak chodila bosá, v zimě obutá. Ošacení dostávala od hodných lidí. Jejich příbytky vyhledávala, když měla hlad, nebo v zimním období. Trávila ho u soucitných sousedů a známých na holé peci. Prý nesnesla žádnou podušku. Nocleh splácela tím, že drala peří, či předla. Ráda se napila kořalky a dokonce si neváhala říct o peníze, aby si ji mohla koupit.

Tato tichá žebračka ale k údivu všech 14. srpna 1834 porodila nemanželského syna Jana (Johanna), Chlapce jí samozřejmě raději odebrali, přesto záhy bohužel zemřel. Musela ho počít v průběhu svého zimování ve spřátelených rodinách. V té době jí bylo už dvaačtyřicet a zjevně se těšila dobrému zdraví. Tehdejší čtyřicátnice totiž vypadaly jako dnešní šedesátnice, navíc byly většinou fyzicky zničené těžkou dřinou a i četnými porody. Viktorka ve svém vnitřním světě, v němž nic nemusela, vedle nich stále ještě zjevně obstála.

Ale i ji dostihlo stáří. V posledních letech chodila celá shrbená, opírala se o hůl. Vypadala prý strašidelně. Inu léta ne úplně ideální výživy se na ní podepsaly. K tomu všemu ráda vysedávala v hostinci a pila oblíbenou kořalku a to jistě k ničemu dobrému nepřidá. Přesto se většina jejích vrstevníků odebrala na věčnost mnohem dříve než ona.

Ale i na Viktorku bohužel došlo. K smrti zesláblou ji objevil ve svém kousku lesa sedlák a starosta Zlíče Josef Kaněra. Jednal pragmaticky a nechtěl, aby jeho vesnice nesla náklady pohřbu. V Žernově umírající nechtějí, vždyť tam úředně nepřísluší. A tak Viktorka 17. října 1868 v pět hodin ráno skoná v rodné Červené Hoře. Matriční zápis praví: „byla bláznivá, zaopatření neschopná.“ A příčina smrti? Sešlost věkem. Nedivme se, v šestasedmdesáti letech se nic jiného nedalo čekat.

Svým odchodem se ale opět symbolicky spojila s osobností, která jí učinila literárně známou. V roce Viktorčiny smrti totiž uspořádají členky Amerického klubu sbírku na vybudování pomníku Boženy Němcové.

6. června 1869 se pak koná slavnostní odhalení spojené s kulturním programem. Zakládající členka klubu, bývalá přítelkyně Němcové a především spisovatelka Karolina Světlá samozřejmě mezi pozvanými nechyběla. A toto sváteční setkání posléze ve své korespondenci velmi ironicky komentuje. Mezzosopranistka Emílie Míková zpívala podle jejího názoru národní písně „přízvukem tak nesnesitelně afektovaným“, že v ní „všecko vřelo.“ Nenadchly ji ani „ výkony na piano slečen Havelkových“. A k tomu všemu „sbory se kolísaly“. Korunu tomu nasadil kanovník Štulc, který pak dvě hodiny vyprávěl o bídě Němcové „a jejím manželském neštěstí manželi do očí i dětem přítomným.“ Potěšil ji jedině pohled na „tolik pěkných postav bíle oděných“, jež měly na starosti zasedací pořádek.

Pro Viktorku, venkovskou dívku z obyčejné chalupy, byl ale tento pražský svět naprosto cizí. A těžko odhadovat, jestli se vůbec dozvěděla, že svou mnohem mladší literární objevitelku přežila o celých šest let.

Prameny:


Matriky obce Černá Hora

Václav Černý: Božena Němcová: sborník statí o jejím životě a díle, 1912

Karolina Světlá, Z literárního soukromí II, 1959

Ottův slovník naučný

Lada a Ludvík Mühlsteinovi, Jan Kábrt: Kraj mládí Boženy Němcové, 1970

Máj, časopis, z 13. 12. 1912

Zbytek viz zdroje uvedené v knihách Lásky Boženy Němcové a Utajené životy slavných Češek

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama