Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

A budeš mě živit, vládo?

Bohužel patřím k těm mnoha lidem, kteří ze dne na den přišli o práci. Doufám, že už nikdy nezažiji situaci, kdy z městského ampliónu zazní hlášení : „Z důvodu nařízení vlády se ruší přednáška Martiny Bittnerové….“ Stalo se to ve chvíli, kdy se několik zájemců přišlo osobně zeptat do knihovny, zda se bude akce konat, protože se chtěli zúčastnit. Naprosto chápu závažnost okamžiku, ale jako lektorka odkázaná na sebe, nevyskakuji v nadšení z toho, že vše domluvené na březen padlo. Zároveň ale považuji lidský život a zdraví za tu nejvyšší hodnotu, kterou musíme chránit.

Musím konstatovat, že celý minulý týden byl náročný. O zavření škol jsem se dozvěděla přímo v jedné z nich a to po skončení mé besedy. Okamžitě mě napadl jednoznačný důsledek tohoto opatření,  kdy pražské děti poputují na venkov k prarodičům, tudíž virus případně rozšíří mezi nejohroženější skupinu obyvatel, zbytek mládeže se bude poflakovat po obchodních centrech. Vývoj dalších dnů mi dal naprosto za pravdu, navíc mě udivilo, kolik lidí zamířilo na Vimpersko na dovolenou či na výlet. Tehdy jsem se totiž naivně domnívala, že každý jen splní své pracovní povinnosti a jinak se bude zdržovat doma. 

O dodržování karantény jsem si pomyslela rovněž svoje. Když jsem se vracela z Prahy do Teplic, tak před autobusem se jeden dobrák vytahoval, že se vrátil z lyžovačky v Itálii, ale na karanténu peče a druhý se pak chlubil brázděním sjezdovek ve Švýcarsku. Dokonce mu prý jeho matka nabízela, aby jel znovu. Po této zkušenosti mi hlavou proběhla jediná myšlenka,  polovině národa berou práci, aby si z daných opatření druhá půlka dělala legraci.

Toto pondělí jsem vyrazila na úřad se záměrem přerušit na čas živnost. Nevidím jediný důvod, proč bych měla hradit sociální pojištění, když jsem přišla o možnost výdělku, neboť i místa, kam jsem občas chodila na brigádu po tom průšvihu se sebevraždou bývalého přítele, jsou zavřená. Před úřadem však stála fronta asi padesáti lidi, přestože jsem vyrazila hned po zahájení úřední doby. Ta skupinka byla na sebe poměrně namačkaná, neboť při odstoupení hrozilo docela klasické předbíhání. Protože mám slabší imunitu a opravdu nechci nic chytit, otočila jsem se na podpatku a odebrala se k domovu. Dnes jsem si zřídila datovou schránku na poště a zítra se pokusím na dálku zjistit, zda bych to nemohla vyřídit přes ní. Jiné východisko ve chvíli, kdy úřady pracují na půl plynu a celý stát je ochromený, nenalézám.

Nechápu, proč v situaci, kdy jsou na tom tisíce občanů jako já, stát neodloží alespoň na dva měsíce placení sociálního pojištění a proč hlavně vyhrožuje tím, že další vlna EET vypukne podle plánu s výmluvou, že na tom nelze nic změnit. A mimochodem  daňové přiznání budu muset stejně odevzdat v klasickém termínu, neboť na to navazuje odevzdání přehledu jak zdravotní pojišťovně, tak OSSZ, kde k žádnému prodloužení lhůty nedošlo. Alespoň já o tom nic nevím. Vláda tedy pro nás, co pracujeme na sebe, neudělala zatím vůbec nic, opakuje pouze falešné sliby.

Musím rovněž zmínit bezpočet komparzistů, které jsem za poslední tři roky potkala. Přestalo se pochopitelně natáčet, čímž ztratili možnost výdělku. Leckteří mají exekuce a šedá zóna ekonomiky pro ně znamená  jedinou šanci přiměřeně důstojné existence. Teď hrozí, že skončí na ulici, neboť často bydlí na ubytovnách, kde jim nikdo s placením nájmu nepočká.

V tomto vyspělém státě, alespoň se tím rádi často holedbáme, řada lidí zůstává závislých na  černých příjmech. Tak jsme totiž nastavili zákony, kdy dané minimum nestačí rozhodně k přežití a už vůbec nemá cenu mluvit o tom, že nám do exekucí padají i děti. Exekutoři nyní údajně (na popud té jejich obskurní komory) nemají provádět zabavování majetku v domácnostech. Nedostali to však rozkazem z toho důvodu, aby šetřili už tak ekonomicky i zdravotně postižené občany, ale jistě ze strachu, aby se nenakazili.  S o to větší razancí se poté  do oněch bytů a domů  vrhnou. A obstavovat konta mohou i v této nejisté době a věřím tomu, že se v tomto ohledu pilně snaží. Divím se jen tomu, proč jsme tyto bezskrupulózní jedince již dávno nevykázali na okraj společnosti. Kéž by nás koronavirus přiměl k tomu začít druhé hodnotit ne podle výše konta, ale podle charakteru. 

Pracovala jsem několik let v naší největší nemocnici a vím jednu věc, zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované a upřímně řečeno, právě v těchto okamžicích se to ukazuje v celé nahotě, přestože zdravotníci dělají, co mohou. 

Pořád čekám, kdy se konečně objeví opravdový krizový manažer, který by postupoval podle nějakého plánu a ne stylem, kdy se většina problémů řeší chaoticky za pochodu. Tady přeci nejde o nějaké politické píárko, ale o zdraví a životy občanů a fungování  státu.

Před mnoha lety jsem maturovala z ekonomie. Byť tuto podivnou vědu a i její představitele opravdu nemusím, pořád si pamatuji základní zákonitosti problematiky. Tudíž i já, jinak svobodomyslný bohém z podstaty, cítím, že se řítíme do obrovského finančního průšvihu, jenž se každým dnem karantény bude prohlubovat.

Ano, je jednoduché pouze kritizovat a nic nedělat. Bohužel šicí stroj nevlastním a ani šikovné ruce, tudíž jsem si řekla, že mohu ze své pozice autorky alespoň zpřístupnit  jednu ze svých knih. Vybrala jsem tu, která snad odvede alespoň na chvilku myšlenky od koronaviru a trochu rozesměje. Souhlasím totiž s emeritním primářem Nešporem v tom, že smích léčí, i když já sama mám k němu nyní dost  daleko.

Kdo si tedy chce přečíst moji knihu Moje milované tchyně a já, tak ji nalezne zde: https://martinabittnerova.cz/moje-milovane-tchyne-a-ja-k-precteni/.

Přeji všem, ať tyto těžké časy přežijete ve zdraví.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama