Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Život s gamblerem

Když jsem odjížděla na listopadové besedy, měla jsem nepopsatelně divný pocit. Dva týdny předtím z Honzy totiž vypadlo, že zase zrecidivoval. Vyhodil z okna další neskutečné peníze, týdny se přetvařoval a lhal mi. Neměla jsem už ani špetku síly to řešit a dostala jsem chřipku s vyšší teplotou, což se mi za posledních deset let stalo snad jen jednou. On také onemocněl, a proto jsme ten vlastně poslední společný týden strávili spolu. Já jsem jenom brečela, občas vyčítala a nakonec jsem mu řekla: „Ty jsi ten náš vztah už dávno prohrál.“ A on se zatvářil nešťastně a nevěděl, co na to má smysluplného odpovědět. Bylo to silnější než on.

Jak mi později sdělil jeho bývalý spolupacient, jeho ten hazard prostě bavil. Nahrazoval si tím asi všechno, co mu v životě chybělo. Pochází z rodiny, která zná jen dvě věci – těžkou práci a peníze. Tam se nenachází volný prostor pro drobné radosti, které nám zpestřují život. On to prostě jinak neuměl a ani já jsem ho nedokázala přesvědčit, aby zkusil hledat jiné cesty. Jo, chlapa ženská nepředělá. Já jsem ho předělávat ale nechtěla, přála jsem si, aby pochopil, v čem spočívají mnohdy jen prchavé okamžiky štěstí. Ale bez nich je člověk nesmírně ochuzený. A nahradit se to ničím nedá, natož bohatstvím, po kterém toužila a touží jeho matka.

Od toho týdne, který jsem prokašlala, nejsem schopná skoro jíst.  A zatím to vypadá, že mi to ani nepůjde. Ostatně s tím bojuji už od útlého dětství. Dlouhou dobu jsem prý byla ochotná zkonzumovat pouze divný mix banánů a piškotů a nevím čeho všeho ještě a všechno ostatní jsem odmítala. Museli mě prý doslova přemlouvat, abych si pár lžiček vzala. Pamatuju si moc dobře na školy v přírodě, kde prostě když mi něco nechutnalo, raději jsem trpěla hlady. Někdy se mi zdá, že jsem trpěla ráda, možná nějaký způsob sebemrskačství, možná projev neutěšených podmínek. První dva roky jsem strávila ve dvoupokojovém bytě jen s matkou, babičkou a jejím přítelem. S otcem jsem se začala sžívat až později a nikdy se nám to úplně nepodařilo. Ty dva roky tam prostě chyběly.  A on si navíc s holkou nevěděl rady, vždycky chtěl syna, který by s ním lepil letecké modely a četl knihy o druhé světové válce.  Každý rok jsem s ním chodila do technického muzea a taky na letecký den ve Kbelích. A proto dneska když se dostanu do muzeí, mám tendenci obdivovat vojenskou techniku. Přestože nesnáším násilí a války, armádní vozidla mě fascinují.

V to pondělí, když jsem skončila s vyprávěním o Máchovi, jsem nějak cítila, že bych se měla vrátit domů. Jenomže jsem měla naplánovanou další cestu přes Vysočinu, která je pro mě tou nejkrásnější krajinou na světě, krajinou mého dětství a hlavně mého ještě relativně šťastného dětství. Cestovala jsem vlakem a z okna pohlížela na setmělá světla vesniček, míjela lesy a vnímala jsem obrovskou teksnotu po tom, že tady nežiju, že jsem vykořeněná někde v Čechách, kde se mi ani nelíbí, ani to tam nemám ráda.  Vždycky jsem říkala otevřeně co si myslím, vyhovuje mi ta ryzost, kterou právě na Vysočině potkávám. Konvenuje nějak celkově s mou osobností.

Přes den měl vypnutý telefon a  jenom mi napsal. Tvářil se, že je náramně v pohodě.  Ve skutečnosti jen předstíral. Než jsem odjela, ptala jsem se ho, jestli to zvládne. Probírala jsem s ním možnosti terapie, protože jeho problémem nebylo jenom to hraní, ale také ty věčné úzkosti.  V práci na něj vyvíjel nátlak jeho nadřízený. Vyvrcholilo to pak pro mě okamžikem, kdy jsme vystoupili z auta v polském Kladsku, a náměstek mu popřál do telefonu hezkou dovolenou a zároveň od něj zase něco potřeboval .   A tak jsem stála na polské ulici a čekala, až se to dořeší a přemýšlela nad tím, jestli takhle já chci žít. Jestli pořád chci mít tu jeho pitomou nemocnici v patách, jestli chci vědět podrobnosti o tom, jak se vyřizuje ministerská vyhláška a nechat se otravovat pseudostarostmi ženských, které si vůbec neváží toho, co doma mají. Všechny za ním běhají a dělají si z něj obyčejnou vrbu a já to pak musím poslouchat. Někdy mě napadalo, že jediné, co neznám, je velikost jejich spodního prádla. Štvalo mě  to o to víc, protože jsem věděla, kolik problémů má on sám se sebou. Jenomže lidi ho nevnímali, lidi ho jenom využívali. A on byl tak uvnitř slabý, že se jednoduše nechal. A přesně tohle mu ukrátilo život.

Bohužel ty jeho úzkosti se týkaly i dalších oblastí jako třeba dluhů a peněz vůbec. Jeho matka u každé vydané dvacetikoruny dostával  hysterický záchvat. Vychovala ho v té myšlence, že jenom finance nám zajistí spokojenost a proto se musí až neúměrně šetřit.  Jednou jsem jí vyprávěla příběh Dalidy, svého času oblíbené zpěvačky, která vlastnila obrovské jmění, tleskali jí diváci po celém světě, ale po padesátce spáchala sebevraždu, protože tu samotu nedokázala snést a unést. Tchyně na mě tehdy hledala s vytřeštěnýma očima a absolutně nechápala, o čem to hovořím.  Když měla Dalida TOLIK PENĚZ, musela být logicky přešťastná…

Honza  se díky tomu nenaučil a nedokázal naučit zdravě a normálně zacházet s financemi, které měl k dispozici a které dokázal přitom vydělat. Jenomže vzápětí klidně utratit  a  ve stonásobném množství.

K hazardu ho přivedl kolega z práce. Přišla první výhra, a když ji donesl domů, nikdo se ho neptal, kde vzal těch deset tisíc, ale vypuklo všeobecné nadšení, že přinesl takovou úžasnou částku.  A on měl konečně pocit uznání od rodičů, kteří o něm tvrdili, že je nešikovný, k ničemu a hlavně matka na něj kladla naprosto neúměrné nároky. Chtěla si klasicky splnit své neukojené ambice.  Vždycky tvrdila, že z medicíny odešla z finančních důvodů. Jenomže jestli se nejednalo o pouhou výmluvu. Bohužel nikdy mu nedokázala říct: „Mám tě ráda, protože jsi můj syn.“  Po bytě si stavěla oltáře z fotografií své vnučky, ale syna by tam každý návštěvník hledal marně. A on pořád čekal na objetí, na uznání a na pochopení a toho se mu nedočkalo. Samozřejmě se s tím měl vyrovnat, když byl dospělý, ale to prostě nedokázal.  A to pitomý hraní mu v životě nahrazovalo  všechno ostatní.  Tam vybíjel svou frustraci, vztek a pak i vyhoření z práce.

V úterý večer mi po besedách volal. Díval se na fotbal a zase se tvářil, že je v pohodě. Já ale celý den cítila tlak v místě, kde jsem ještě před třemi roky měla žlučník. Podvědomě jsem vnímala – něco se děje. Ale když jsem se ho přímo zeptala, jen podotkl : „Všechno je v pořádku, dívám se přeci na televizi.“  Nevím, jestli mě to uchlácholilo, ale už jsem to nemohla takhle na dálku řešit.  Navíc jsem mu řekla, ať když tak volá, kdyby cokoliv, protože teď už je to stejně všechno jedno. Měla jsem to vymyšlené náramně – půjde do Bohnic a já získám tři měsíce na to, abych se rozmyslela, kam se odstěhuju a co ve svém životě podniknu dál. Takhle jsem už žít nechtěla a nemohla.

Ve středu ráno mi o půl sedmé napsal esemesku, že odchází do zaměstnání, kam už se nikdy nedostavil.

 

CELÝ PŘÍBĚH O MÉ SPOLUZÁVISLOSTI, TEDY O ŽIVOTĚ S GAMBLEREM, KTERÝ NAKONEC SPÁCHAL SEBEVRAŽDU, VYJDE V TOMTO ROCE V NAKLADATELSTVÍ PETRA ŠTENGLA.

 

Zdroj  obrázku: pexels. com

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama