Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Tchyně na prodej

Moje první povídka na téma tchyně, která vyšla v knize Na nevěru se neumírá.

 

Nejtrapnější chvilky zažívám tehdy, když se mám seznamovat s matkami svých partnerů, tedy potenciálními tchyněmi. Většinou se setkávám s usedlými dámami, které se obětují pro blaho rodiny, a především svého synka. Dávají to samozřejmě všemožně verbálně najevo. Občas se ale najdou vzácné výjimky a Pavlova stvořitelka mezi ně rozhodně patřila.

Když mi sdělil, že jeho matka zatoužila po seznámení s mou maličkostí, málem jsem se udusila koláčem, kterým jsem se právě cpala. Po nezbytném vydýchání se

jsem si neodpustila přihlouplý a zbytečný dotaz:

„To snad není nutné. Ještě pár měsíců by vydržela, ne?“

„Nevydržela, v sobotu nás očekává v jednu hodinu na oběd,“ pronesl Pavel s úsměvem vítěze.

Výborně, tudíž do soboty mohu přemýšlet nad tím, co si na mě připraví.

„Pavle, upozornil jsi ji na to, co nejím?“

„Neboj, uvaří něco vynikajícího,“ chlácholil mě.

„Tak dobře,“ rezignovala jsem. Pavel se zatvářil blaženě a dále se nerušeně věnoval sledování televizní obrazovky.

Večer pak nacvakal přezdívce Miloušek, za níž se skrývala jeho pětačtyřicetiletá matka, vzkaz přes komunikátor ICQ. Tím pro něj také veškeré přípravy na událost skončily. Ne však pro mě. Upřímně řečeno o Milouškovi jsem měla sice jen kusé zprávy, ale stačily k tomu, abych k němu nezahořela láskou. Milouška totiž nejprve opustily děti, posléze prchl i samotný muž. Tudíž se nacházel ve stavu absolutní deprese. Občas nám zpestřoval večery povídáním na téma sebevražda, kdy vydíral, prosil a žaloval na bývalého manžela. Pavel to snášel těžce a často nemohl pod tíhou starostí ani usnout.

Můj návrh návštěvy psychiatrické ordinace neprošel, protože se Miloušek obával, aby se to nějakým záhadným způsobem nedozvěděli u něj v zaměstnání. Tudíž nemělo smysl nic řešit, a navíc se Pavel snažil zmíněným výlevům vyhýbat.

Ovšem nyní temná strana síly udeřila. Respektive Miloušek si našel ve svém nabitém kalendáři čas a pozval nás blahosklonně na návštěvu.

V sobotu jsem zavěšená do Pavla stepovala před Milouškovým barákem. Za plotem se líně protahoval kocour a po jeho paničce jako by se slehla zem. Pavel nervózně pohlédl na hodinky. Ukazovaly za deset minut jedna.

„Neboj, máti dorazí. Možná se vydala jen na procházku,“ uklidňoval mě.

„Na procházku? Hm, na jejím místě bych dřepěla na židli v očekávání synka a snachy,“ dodala jsem ironicky.

„No, ona je taková,“ pokrčil rameny.

Výborně, napadlo mě, ale nechala jsem si to pro sebe.

Nechtěla jsem se handrkovat.

Přesně v jednu hodinu se na začátku ulice objevila osoba v upnutém dresu s helmou, která si to k nám štrádovala na bruslích.

Skvělý úvod, obzvláště pro snachu mého typu, která sport snese maximálně v tisku.

Brzy přistála až u nás. Podala mi upocenou ruku. „Ahoj, jsem Míša,“ představila se rázně.

„Dddobrýý den,“ zablekotala jsem údivem. „Žádné dobrý den, tykej mi,“ poručila.

„Ale mně trvá, než si na tykání zvyknu,“ oponovala jsem.

„Jak chceš, ale budu ti tykat. Vždyť jsem starší jen o pár let,“ konstatovala a významně se protáhla.

Nevím, jestli lze označit čtvrtstoletí termínem pár let, ale nehodlala jsem se s ní přít a cokoliv jí vyvracet.

„Pavle, co tady stojíš, půjdeme dovnitř, ne?“ poručila.

„Hm, mami, víš co, taky bys mi mohla dát klíče.“

„Jo, klíče, ani náhodou, co kdybych tu někoho měla!“ zaševelila.

Mlčky jsem ty dva následovala a modlila se, abych dnešní odpoledne zvládla bez duševní újmy. Do cesty se mi nacpal kocour, který měl sice papíry, ale připadalo mi, že pravděpodobně na hlavu, protože se mi pletl mezi nohama a odmítal mě pustit k botníku.

Míša alias Miloušek mi se smíchem řekla: „Co se divíš, Arníček tady bydlí. Lezeš mu do jeho teritoria. A pokud

nechceš mít počůraný boty, nedávej si je na zem.“

Když mi Pavel boty umístil na věšák hned vedle Míšiny goretexové bundy, uvedl mě do kuchyně.

Ihned jsem si všimla obrovské fotografie, na níž stvoření podobné Milouškovi, ovšem výrazně objemnější, pózovalo s kolem. Obrázek visel na lednici zřejmě pro výstrahu.

Míša se mi záhadně objevila za zády a zaregistrovala směr mého zájmu, což ji motivovalo k přednášce o hubnutí, zdravém pohybu a úsporném jídelníčku.

Pak si mě prohlédla a s úšklebkem odvrátila zrak. Vzápětí se mi svěřila, že se jí před třemi roky podařilo výrazně zeštíhlet. Tím pádem se ústředním motivem její existence stalo nekonečné rozebírání zdravého stravování a sportovních výkonů. Čili zatímco já jsem se ládovala knedlíky k obědu, Miloušek se odměňoval obyčejným

tvarohem a ke svačině se necpal buchtou, nýbrž ovocem.

Pavel mi v nestřežené chvíli zašeptal, ať si toho nevšímám, protože se matka trochu zbláznila. Výraz trochu se mi zdál dost nepřiměřený.

Když jsem na talíř obdržela polévku od nejmenovaného výrobce, který ji prodává pod reklamním sloganem „Jako od babičky,“ opustil mě hlad. Ze slušnosti jsem do ní zabořila lžíci a vzpomínala přitom na své čerstvé vývary.

„Nestihla jsem uvařit. Ale přidala jsem do ní brambory,“ prohlásila Míša na svou obranu.

„Brambory!“ vykřikla jsem nahlas.

„Mami, proboha, Klára má na ně alergii,“ zařval Pavel. Míša se však kupodivu smrtelně urazila, popadla Arnieho a zmizela na zahradu. Pavel běžel za ní. Obsah rozhovoru mi zůstal utajen, neboť jsem tu dobu trávila s hrdlem v míse.

Pavlova promluva se neminula účinkem, a tak se zhrzená Míša vrátila z přírodního exilu a na stůl v obýváku položila mísu s banány. Prý dezert. Slušně jsem poděkovala a těšila se velmi intenzivně domů.    Návštěva zdaleka nekončila. Míša mě vyzvala, abych ji následovala do obýváku. Na její pokyn, ať se posadím, jsem nemohla adekvátně reagovat.

Na otomanu se totiž rozvaloval chlupatý Arnie, který mi svými rozměry připomínal spíše mamuta. V jediném křesle se uvelebila Míša ve žlutých šik kraťasech, a já tedy mohla stát buď jako v tramvaji, anebo se usídlit na zemi. Nepřipadalo jí to však vůbec trapné.

„Arníček si svůj divánek stráží. Ten tě na něj nepustí,“ utrousila rozverně a podrbala ho za uchem. Raději jsem to nekomentovala.

Pavel mi alespoň přinesl židli a zanechal mě s Míšou a jejím podivným zvířátkem. Musel totiž opravovat záchod, vysavač a kohoutek v koupelně. Míša si prý pro něj vždycky připravila seznam věcí, které potřebuje, a dokud mu směna neskončila, zakázala mu odejít.

Když jsem s Míšou osaměla, napadlo mě, že se třeba zeptá, jestli nám to ve vztahu klape. Šeredně jsem se spletla. Volné chvíle využila k tomu, aby mi začala vyprávět o svých milostných pletkách.

„Tak si představ, že jsem v pondělí spala v apartmá, z něhož jsem viděla přímo na Karlův most,“ vychloubala se.

Vzmohla jsem se na mírné pokývnutí hlavou.

„Tam by se mi líbilo bydlet. No a ten chlap. Ten má

skvělé postavení v zaměstnání,“ libovala si. Nijak mě tím neohromila, ani ve mně neprobudila touhu si s ní povídat. Tudíž zkusila uhodit na jinou strunu a pronesla

zkroušeně:

„Víš, tím, že mě opustil Karel, jsem dost společensky i finančně klesla.“

Poslouchat o bídákovi Karlovi se mi nechtělo, znala jsem to už nazpaměť, proto jsem raději hovor přehodila zpět k milencům.

„A kde jste na ten Karlův most narazila?“ zeptala jsem se naoko zvědavě a důsledně jí přitom vykala.

„Jednoduše. Já si dávám inzeráty na internet, a když mě někdo zaujme, klidně s ním jdu na rande. Vezme mě na večeři a já se aspoň pobavím.“

„A to jako s těma mužskýma hned jdete do postele?“ divila jsem se.

„Proč ne,“ opáčila. „A nebudeš ty nějaká pruderní?“ odfrkla si.     Doufala jsem, že jsem ji zcela odradila od dalšího vychloubání, bohužel jsem ji špatně odhadla. Naopak jsem v ní probudila nekonečný proud žvanění. Zřejmě měla pocit, že narazila na ženu, již oslní svými erotickými úspěchy. Ostatně nezletilým žákům ve škole se svěřovat nemohla a z kolegů učitelů se s ní nikdo nebavil. Dobře věděli proč.

Pavel vyfasoval opravy na poměrně dlouhou dobu, tudíž mě vehnal do situace, že jsem musela všechny Míšiny jalové historky poslouchat. Během tohoto marného času jsem se seznámila s tolika muži, až jsem je nestačila počítat. Nakonec mi vyplynulo, jaký ideál paní matka hledá. Prahla po bohatém manažerovi, který když se v osm večer doplazí utahaný z kanceláře, ochotně a křepce skočí na brusle a dá si na nich desetikilometrovou trasu, přičemž pak v loži předvede bezchybný sexuální výkon. Opravdu si nedělala legraci.

Sžírala se představou, že jen takového chlapa si skutečně zaslouží. A dokud ho nenajde, bude podle vlastních slov strašně nešťastná, pročež nás o to více hodlá obtěžovat. Co jsem jí měla říct. Nic rozumného mě nenapadlo.

V tom okamžiku má nálada klesla na bod nula, neboť její ideál se pravděpodobně nachází jen v mimozemské civilizaci, protože v Čechách jsem na něj zatím nenarazila. Tím pádem nás bude Míša otravovat svými chmurami až do smrti. Z této představy jsem málem sama dostala depku.

Kocour zavrněl. Asi se cítil opuštěný. Navíc zážitky své paničky zřejmě již znal. Rozhodla jsem se ho vzít na milost, a proto jsem se ho pokusila opatrně dotknout. Zuřivě se po mně ohnal a jeho panička se od srdce zasmála. Ucukla jsem v poslední chvíli, protože jinak jsem měla drápy zaťaté do hřbetu pravé ruky. Nepřipadalo mi to zábavné, ovšem Míša mi vysvětlila, že je Arnie prostě pán domu.

Po svém proslovu zmizela a já marně doufala, že navždy. Spletla jsem se. Za okamžik přikráčela zpět oděná v sexy šatečkách, za něž by se nemusela stydět ani Pamela Anderson, a zapózovala v nich. Trochu jsem nechápala, proč se mi předvádí. Nicméně jsem to díky jejímu komentáři posléze pochopila. Oznámila mi, ať si všimnu, jak jí nesmírně sluší, zdůrazňují dokonalou postavu, a abych si přitom uvědomila, proč já si je dovolit nosit rozhodně nemůžu.

Němě jsem zírala na podivné divadlo a spílala vysavači, který se vzpouzel Pavlově snaze jej uvést do chodu.

Proto jsem nepostřehla na zem padající šál od sexy modelu a miláčka Arnieho, který se jej jal briskně pomočit. Míša zalomila rukama a odběhla do koupelny zachránit onen kus látky. Pachovou stopu smaže obtížně. Pavel mi vyprávěl, jak mu jednou Arnie znečistil batoh. Koupal ho v avivážích, pral snad pětkrát, ale nic nepomohlo, takže milé smradlavé zavazadlo putovalo do popelnice.

Pavel mi snad viděl do myšlenek, protože se zrovna při vzpomínce na onen nešťastný batoh objevil značně bledý ve dveřích. Poznala jsem, že by určitě rád už ležel na své pohovce, a ne se marně lopotil v matčině bytě. Jenomže vzpurný elektrický přístroj nad ním stále vítězil. Míša synovo poflakování i na dálku zaregistrovala a cosi zaštěkla z koupelny.  Pavel proto opět s mírným vzdychnutím zalezl do kumbálu. Píchlo mě u srdce, a to jsem ještě netušila, co si pro mě Míša uchystala za překvapení.

Přinesla mi tmavě zelený cyklistický dres, který prý pamatoval její nadváhu, a nutila mě, abych si ho vyzkoušela. Také rozevřela cyklomapu a vyhrožovala společnou dovolenou na kolech.

Z pouhé slušnosti jsem se pokusila nasoukat do elastického oděvu. Jeho majitelka však zapomněla, že jsem ji převyšovala o dobrých dvacet centimetrů a vnady jsem nepodědila, na rozdíl od ní, po tatínkovi. Nakonec se mi podařilo nad elastanem zvítězit. Podívala se na mě se zalíbením a dostrkala mě k velkému zrcadlu, abych si prohlédla dílo zkázy. Vypadala jsem jako tuleň, jemuž Agáta Hanychová půjčila tanga.

Rozesmála jsem se na celé kolo. Míša se tvářila kysele, protože jsem podle ní chichotáním znesvětila její úžasný sportovní oděv. Přidala mi doporučení, abych jezdila na bruslích, protože pak teprve získám ty správné tvary. Přitom mrskla mapou na otoman.

Polykala jsem andělíčky. Naštěstí se o slovo přihlásil opět Arnie. Rozplácl se přesně doprostřed mapy, kterou tímto akrobatickým trikem roztrhl napůl, a vyslechl si poněkud hysterické pokárání od své paničky. Chtěla mi dokázat, že je vlastně citlivá holka, a tak se s ním vzápětí velmi halasně, ba přímo okázale mazlila. Arniemu to bylo jedno.

Do toho přišel Pavel, zbrocený potem, špinavý a zničený. Jeho matka výhružně pozvedla obočí.

„Zavolám pana Nováka, ten ti to opraví,“ uklidňoval ji Pavel. A aby se ušetřil litanií, jak jí ve školství málo platí, ujistil ji o vyrovnání vzniklého účtu.

„Mami, musíme jít,“ prohlásil co nejmileji.

Míša obdobně sladce pronesla: „Já se stejně potřebuju připravit na návštěvu. No a taky musím ještě trénovat na rotopedu.“ Asi proto, aby se zase o fous přiblížila svému vysněnému idolu, protože s kým jiným by po večerech chroupala mrkev.

Tím nás propustila ze zajetí, protože nevím, jestli bych v její společnosti vydržela ještě dalších dvacet minut. Pavlovi se rovněž očividně ulevilo. Podrbal prskajícího Arnieho za ušima, políbil matku na tvář a vzápětí mě následoval k autu.

S upřímným nadšením jsem Míše zamávala a prosila Pána Boha, abych se s ní hodně dlouho nepotkala.

Cestou domů přerušovalo Pavlovo mlčení jen rádio. Já jsem mlčet nakonec nevydržela.

„Nedivím se tvému tátovi, že utekl. Ten musel mít svatozář.“

„Ne, on ji náhodou dokázal zkrotit. I když vlastně oni mají dost podobnou povahu, a někdy to bylo hodně těžký. Ale nebudeme už mámu řešit,“ dodal. A tak jsme neřešili.

Míša byla naštěstí natolik sebestředná, že absolutně nekomentovala naše vzájemné seznámení. Občas mě nechala formálně pozdravovat a přitom zkoumala, zda jsem začala jíst více zeleniny. Jinak si mě vůbec nevšímala a o Pavla se rovněž příliš nezajímala. Nejvíc radosti mu ostatně způsobila, když časem přestala otravovat sebevraždami. Samozřejmě mě napadlo, co nebo kdo za vítanou změnou vězí. Na rozuzlení jsem nemusela naštěstí dlouho čekat.

Podle nejnovějších zpráv se totiž začala pravidelně scházet s neznámou osobou opačného pohlaví, která kupodivu splňuje všechna jí nastavená přísná kritéria.

Ale my s Pavlem víme své. Ve skutečnosti je to buď kocour, nebo mimozemšťan.

Zdroj obrázku: pexels.com

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama