Jméno Karla Bittnera zní ve studovně Národního technického muzea velmi často. Založil totiž unikátní tzv. Bittnerovu sbírku, obsáhlý letecký archiv, čemuž obětoval podstatný kus svého života. To, že se o něm zmiňuji na svém blogu, není samozřejmě náhoda. Jedná se o mého prastrýce, který ale bohužel zemřel šest let před mým narozením a proto jsem neměla možnost ho poznat osobně. A právě ve zmíněné studovně jsem si nad jeho kádrovými materiály uvědomila, kolik toho my dva máme společného a nejenom povahové rysy, které charakterizoval jeho nadřízený takto: „Je houževnatým a vrcholně spravedlivým a charakterním typem člověka, který miluje svoje zaměstnání.“
Ani tato lichotivá slova bohužel neinspirovala nikoho, kdo se zajímá o letectví, aby se alespoň pokusil sestavit podrobnější Bittnerův životopis, přestože by si to zasloužil. Byl totiž nejenom pracovníkem NTM, ale rovněž dlouholetým členem Svazarmu i redakční rady časopisu „Letecký modelář“ a rovněž jedním ze zakladatelů leteckého modelářství u nás. V roce 1957 obdržel Diplom Paula Tissandiera od Mezinárodní letecké federace v Paříži za přínos a rozvoj všeobecného a sportovního letectví.
Já se ničím podobným pochlubit nemohu, oboru letectví rozumím jako koza petrželi, nicméně ve chvíli, kdy jsem v ruce držela jeho drobnou písemnou pozůstalost, věděla jsem, že se pokusím alespoň část jeho života zrekonstruovat. Dovolím si k tomu použít i některé vzpomínky zaslechnuté v dětství. Karel Bittner totiž ovlivnil oba své synovce, tj. i mého otce, který rovněž propadl kouzlu létacích strojů.
Samozřejmě i mě tato skutečnost určitým způsobem poznamenala. Tak trochu vojenská výchova způsobila, že obdivuji armádní techniku, což se o mně moc neví. Absolvovala jsem bezpočet leteckých dnů ve Kbelích, znám tamní muzeum jako své boty, stejně jako technické na Letné. Naposledy jsem se ale rozplývala nad vozovým parkem z druhé světové války v muzeu ve Zwickau. Přitom jenom pomyšlení na ozbrojený konflikt mi nahání hrůzu.
Rodinné zázemí
Nevím, kde a jak poznal můj praděd (a otec Karla Bittnera) Emanuel Bittner, rodák z Českých Budějovic, Eleonoru, dceru obchodníka Františka Petrnouška z Nymburka. Nicméně asi za to mohlo jeho povolání výpravčího vlaků. Sloužil u Rakouské severozápadní dráhy s dílenským zázemím právě v Nymburce. Tudíž je možné, že právě díky tomu se jejich cesty střetly. Emanuelova matka Anna (rozená Wessbecher) vyrostla kousek od Baden-Badenu, její muž Josef v Žebráku. Emanuel spolu se sourozenci pak strávil část svého dětství a dospívání v Praze. Připadá mi to velmi paradoxní, neboť až do předchozí generace setrvávali Bittnerové v obci Žebrák. Železničářem Josefem ale započalo jejich stěhování po celém území Čech, a v mém případě pokračuje úspěšně dál. U Josefa a Emanuela se o to ale postarala profese, u mě různé životní okolnosti. Ráda cestuji, ale samotné přesouvání celé domácnosti mě těší už podstatně méně. Prastrýc Karel však určitě nevlastnil tolik věcí a asi tyto události bral, jak přicházely. Ostatně člověku nic jiného nezbývá a nezáleží vůbec na tom, jaké století se zrovna píše.
V roce 1903 se Emanuel oženil s Eleonorou v jejím rodném městě, na svatbu si odskočil až z Čáslavi, kde v té době pracoval. 13. září 1904 se mladým manželům narodil v Jičíně syn Karel. Nevím, zda do Jičína následoval Emanuel své povolání dobrovolně, nebo byl přeložen. Ať se stalo cokoliv, nevydržel tam dlouho. Rodina totiž již v roce 1910 bydlela v Lichkově, nedaleko města Žamberk, kde přišel na svět můj děda, jehož si dobře pamatuji. Zemřel totiž v osmdesátých letech minulého století.
Děda o svém a tedy i Karlově dětství přede mnou nemluvil, dokonce jsem nikdy nezachytila žádnou vzpomínku na bratra. Pouze v ústním podání se dochovalo několik legend, týkaly se hlavně okolností smrti nebohé Eleonory. Podle Karla trpěla chronickou nervovou chorobou, podle mého dědy byla nesmírně hodná a laskavá. Celou tragédii, která se prý u nich odehrála, jsem popsala v dosud nevydané novele s názvem Čas motýlích křídel. Události barvitě vylíčené mým dědou beru s jistou rezervou, připadal mi někdy tak trochu jako „Andersen“ . Nicméně skutečnost, že Eleonora skonala předčasně ve třiatřiceti letech, dokládá sám Karel a vyplývá to nepřímo i ze zápisu v nymburské matrice oddaných, kde se nachází u Eleonořina jména poznámka o vyzvednutí rodného listu matkou, Barborou Petrnouškovou a také rok 1914, který by odpovídal času úmrtí asi nepříliš šťastné mladé manželky.
Co se dělo oficiálně s oběma chlapci po matčině pohřbu, netuším, sám Karel k tomu podotýká, že se otec dva roky poté znovu oženil. Děda tvrdil, že s jejich zlou služebnou, která po jeho otci doslova prahla a protože se s ní polosirotci nesnesli, Emanuel je odstěhoval ke svým příbuzným do Králík. Karel opakovaně zmiňuje existenci strýce Josefa, řídícího učitele. Nabízí se tím pádem hypotéza, že bratři skončili v jeho domácnosti. Mohli mít ale v městečku více příbuzných, děda si ještě za mého dětství čile korespondoval se svou sestřenicí, odsunutou po druhé světové válce do Německa a o této části rodiny několikrát hovořil. Můj děda i prastrýc pochopitelně uměli dobře německy. Zřejmě s nimi v tomto jazyce hovořil otec, o němž se tedy zrovna děda nevyjadřoval s velkou láskou a pohnutím. I s odstupem času na mě působí jeho pohled až striktně černobíle – maminka byla něžný anděl, otec její opak. Asi to způsobila bolestná ztráta, kterou si musel protrpět.
V letech 1911-1916 Karel navštěvoval obecnou školu a poté přestoupil na školu měšťanskou, přesně v souladu s tehdejším vzdělávacím systémem. Ve studiích posléze pokračoval na obchodní škole v Praze. Sám říká, že se už v té době velmi zajímal o letectví, a obchodní problematika ho opravdu míjela. Neměl na ni povahu a po roce trápení na další vzdělání rezignoval. Mimochodem já jsem sice na Obchodní akademii vyčkala až do úspěšné maturity, ale dodnes si pamatuji, jak mě vyděsily předměty ve třetím ročníku. K tomu se také váže zajímavost, v budově, kde jsem strávila svá středoškolská léta, původně sídlilo reálné gymnázium, v němž pedagogicky působil jistý Josef Bittner. Můj otec tvrdil, že se jedná o našeho příbuzného, ovšem já jsem zatím nenalezla žádné konkrétní důkazy.
Letecké sny
Karel se už v mladém věku rozhodl vydat vlastní cestou a trvalo mu opravdu dlouho, než se dostal ke svému vytouženému povolání. Musel totiž bojovat nejen s předsudky, ale především s představami svého otce, jenž v rámci dobového pojetí výchovy přesně řídil osudy svých potomků. Pochopitelně dbal na to, aby dosáhli nějakého rozumného zajištění. Karel si tím hlavu nelámal a zřejmě bez otcova souhlasu nastoupil v roce 1921 do továrny Aero zaměřené na výrobu a opravu letadel, která existovala pouhé dva roky a teprve si budovala určité renomé. Karel musel být opravdu zapálený pro aviatiku, když se rozhodl zapojit se do v podstatě nezavedeného podniku. Přesto toto působiště, v němž mohl sledovat výrobu prvního civilního letounu, ho asi definitivně utvrdilo v jeho budoucím směřování navzdory tomu, že v továrně strávil necelé dva roky. Důvod tak krátkého pobytu sám lakonicky okomentoval: „Poněvadž si to otec nepřál, opustil jsem přes moje protesty továrnu a nastoupil jsem k ČSD a to k vodní stavbě jako pomocný dělník.“
Když jsem jeho slova četla, vybavily se mi všechny scény, které jsem si užila doma já. Historie se opakuje, zvlášť v případech, kdy mladý člověk nenaplňuje představy svých stvořitelů.
Sen mladého Karla se mohl odchodem z Aerovky zhroutit, on ale vytrval, stejně jako jsem vytrvala já v okamžiku, kdy jsem si prostě řekla, že navzdory vůli rodičů budu psát. Myslím si, že v tomto důležitém bodě Karlovi rozumím. Ta tvrdohlavost nás spojila.
Pokračování zase příště.
Zdroj informací a fotografie:
Kádrový spis Karla Bittnera uložený v archivu Národního technického muzea.
Matriky v Nymburce, Jičíně a Lichkově.
Rodinné dokumenty – rodné listy Emanuela Bittnera a Eleonory Petrnouškové.