S biatlonem jsem se setkala už jako čtyřletá holčička v rodném městě. Moje tehdejší dětská otázka mi utkvěla, protože jsem se cestou k lesu babičky naivně zeptala: „Proč mají ti lyžaři na zádech pistole.“ Odpovědi se mi dostalo velmi lakonické: „Víš, Martinko, oni kromě běhání taky střílí.“
Od té doby jsem sledovala bezpočet závodů a mnohokrát jsem nejen našim reprezentantům držela palce. Gabriela Koukalová vyčnívala, vyčnívala i tím, že se vždy rvala o nejlepší výsledek do poslední chvíle a její „jízda na morál“ mi připadala obdivuhodná. Psát o ní v superlativech by se z tohoto úhlu pohledu dalo donekonečna. Jenomže když jsem viděla tu smršť, co následovala po vydání knihy Jiná Gabriela Koukalová, přepadla mě mírná úzkost. Úzkost ze stavu naší společnosti, o čemž celý poprask hovoří.
Nakonec i já jsem se nechala unést na pět minut myšlenkou, že média skutečně její případ zajímá. Stačilo se však podívat na společný web manželů Koukalových a pochopila jsem, odkud vítr vane. Spolupracují totiž jednou z nejlepších PR agentur u nás a to 2media, která každého při dostatku financí dostane snad do každého plátku. Kdysi jsem měla se jmenovanou firmou tu čest v jiné souvislosti a vím, že tam pracují ostřílení profesionálové, před nimiž smekám klobouk. A moc bych přála svým kolegyním autorkám, namátkou Ivoně Březinové, Yvoně Bednářové a dalším, aby si mohly dovolit podobnou propagaci zaplatit. Ale holt Ivona Březinová sbírá jen ceny za své knihy a ne olympijské medaile.
Každopádně národ se na vějičku chytil, a zatímco valná část českých autorů tvoří vedle svého dalšího zaměstnání, Gabriela Koukalová se stala spolu s panem Moravcem autorkou bestselleru. Budiž jí to ale přáno, vždyť dokázat využít příležitost umí málokdo. Ostatně proč vůbec číst Básníka v báglu a putovat s partou puberťaček v Máchových stopách, když se můžeme dozvědět o spodním prádle paní Koukalové, proč číst Máj, když pikantérie z intimního života naší slavné biatlonistky nahradí tisíc vzletných veršů nejlepšího básníka 19. století. My čtenáři přeci potřebujeme, aby nám někdo text naservíroval pod nos, přežvýkal a my jej pouze dokonzumujeme.
A mluvit o tom, že kloužeme po povrchu, že nejdeme v ničem do hloubky, nevybíráme si a nejsme pozornější, postrádá smysl. My přeci musíme jen „honit prachy“ a pořádat krysí závody. A tak reklamu vítáme, neboť ta nám doporučí, co máme číst, kde si otevřít účet, jakého operátora si zvolit a kam odjet na dovolenou. Na vlastní úsudek a rozum nezbývá čas. A z toho mě opravdu bolí hlava, neboť paní Koukalová, byť nechtěně, tento problém jistým způsobem otevřela. Její „kauza“ budící nesmyslné emoce na všech frontách, ukázala, do jakého bodu naše takzvaně vyspělá společnost neslavně dospěla.
Samozřejmě umím si teď představit, že mnozí nad mými řádky ohrnují nos ve smyslu: „Jo, jo, ta Bittnerová sprostě závidí.“ Jistě, co jiného, když mi o peníze nikdy nešlo, ani o hromadění předmětů. Podstata života spočívá pro mě v něčem jiném než v honbě za mocí a mamonem. Ta tragická událost mě v tom jen utvrdila a poskytla obrovský nadhled. Dnes se po těch sedmnácti měsících od sebevraždy mého bývalého přítele začínám cítit trochu šťastněji a spokojeněji, nic víc jsem si ani nepřála. Navíc se v uplynulých dnech dotiskla vylepšená a opravená verze mé knihy Můj život s gamblerem a já jsem i za tuto zdánlivou nepatrnost ráda. A pyšně dodávám, že jsem už dva gamblery nasměrovala k odborné léčbě a oba od té chvíle úspěšně abstinují.
Mimochodem když jsem téma hazardu chtěla dostat do českých médií, nikoho nezajímalo, neboť v naší republice tato problematika zjevně kromě závislých trápí pouze pana primáře Nešpora a mne. Novináři neapelují na čtenáře jako v případě poruch potravy a dalších psychických obtíží, hazard přehlížejí jak vodu. Přitom i závislost na hazardu by si zasloužila adekvátní mediální prostor. Ale to bych musela asi bydlet jinde než v České republice.
A tak se snažím nemyslet na to, kde žiju, ale snažím si dělat radost. Minulý týden jsem probudila jeden mrtvý záhon a osadila ho i s tím rizikem, že plody mé práce sklidí někdo druhý. Radost mi rovněž přineslo (zatím čtyřnásobně) natáčení Osudových žen v rozhlasové Dvojce. A zítra se zase po drobné odmlce vrátím s epizodní rolí na Barrandov. Baví mě ocitnout se v jiném příběhu, i když mnozí, co mě znají, za to v zásadě odsuzují. Jenomže jednak potřebuji zkoušet pořád něco nového a pak stále ještě za svého gamblera splácím dluh. A dokud čeští čtenáři budou pást po kalhotkách Gabriely Koukalové a ne kupříkladu po trpkém osudu Leopoldiny Ortové de Pauli, budu se muset holt velmi snažit, abych všechno uhradila. Tím si rozhodně nestěžuji. O to víc si však vážím právě těch, jež osud této nešťastné herečky zaujal a nejen její, neboť vnímají své kořeny a chápou nezbytné souvislosti. Díky Vám všem vím, ač jste ve své slušnosti, pokoře a cti takřka neviditelní, že v naší společnosti zůstalo určité procento lidí, jimž v životě o něco opravdu jde, o porozumění, lásku, přátelství a ne pouze o finanční hodnoty.
Zdroj obrázku: www.pexels.com