Petrolejka spoře osvětlovala místnost, v níž leželi na postelích dva mladí muži. Jeden zíral nečinně do stropu, zatímco jeho spolubydlící listoval papíry a znovu pročítal to, co dnes napsal. Byl na sebe neskonale pyšný a už si představoval, co mu řeknou kamarádi na to, až jeho text vyjde opět v novinách.
Do svých myšlenek se zahloubal natolik, že mu začala klesat hlava a stránky, které do té chvíle pevně svíral, mu vypadly z rukou a s mírným šustěním dopadly na podlahu. První mladík na něj zavolal: „Václave, Beneši, nespi.“ Jenomže Václav se pouze přetočil na druhý bok a nevypadalo to, že by chtěl svého druha poslechnout. Ten s povzdychem vstal, zhasl lampu a přitom ho napadlo něco o divných způsobech lidí z Třebíze, měl asi raději bydlet s tím Jihočechem, ale na podobné úvahy už bylo trochu pozdě. Znovu ulehl, přitáhl si peřinu k bradě a za okamžik se oddal snění.
Místnost se ponořila do hlubokého ticha, když v tom pod Václavovým lůžkem cosi zaskřípalo a pak znovu. Kdyby se vzbudil a podíval se pod sebe, zjistil by, že s úderem půlnoci se tu pravidelně prohánějí myši, vlastně jedna docela malá myší rodinka.
„Mamíííííííí, my máme ještě hlad“ pištěla pětihlavá drobotina, která si právě pochutnala na drobcích z chleba od večeře a chystala se ochutnat stránky Václavova rukopisu. „Ale dost všichni,“ ohradila se paní Myšáková poté, co důkladně očichala jeden papír a nahlas pronesla: „Tady je něco napsáno tužkou. To by se asi nemělo jíst. Kde vlastně zůstal Josef?“ Josef byl starý učený myšák, který část života strávil v univerzitní knihovně a uměl číst. Byl považován za velemyšáka vzdělanosti a proto si ho každý vážil.
Josef se důstojně přišoural s malou rozžatou svíčkou, kterou položil opatrně na zem, nasadil si cvikr a začal ostatním, jež se kolem něj nábožně seskupili, předčítat
„Ve vsi Štítné u Žirovnice narodil se do zchudlé větve panského rodu Benešoviců veliký duch český Tomáš ze Štítného. Stalo se mezi léty 1331-1335. Rodičové jeho, ač nemaje prostředků, dbali o vzdělání synovo, kteréž završil študiemi na artistické fakultě čerstvě založené pražské Univerzity.“
„Na artistické fakultě, tomu nerozumím“ podotkla Myšáková. Josef si odkašlal a pravil: „ Jednalo se o přípravné vzdělání pro další studium na teologických, právnických a lékařských fakultách.“ „Děkuji za vysvětlení,“ pokývala hlavou Myšáková. Josef už ale opět sledoval písmena Václavova rukopisu. „Na univerzitě získal Štítný pevných základův filozofie, bohoslovectví a duchovního práva. Po smrti otcově univerzitu opouští a vrací se do tvrze rodné, kde oddává se poklidnému životu venkovskému, přičemž vstupuje v kontakt hojný se svými pražskými přáteli.“ „Ale jaký měl život soukromý, to je samé studium a nic se zajímavého se nedozvíme,“ začala se naoko zlobit Myšáková. Josef se na ni přísně podíval, ale poté zapátral očima, až prstem ťuknul na jeden řádek: „Dosáhnuv věku třiceti let oženil se a s chotí svou zplodil pět potomků. Tři zemřeli ve věku dětském.“ „Hm, a měl vůbec nějaké sourozence?,“ vyptávala se Myšáková. „Ano, tady se uvádí, že tři sestry,“ odpověděl jí Josef a pokračoval dál: „O své potomky staral se pečlivě, zvláště dbal o jejich duchovní rozvoj. Jeho první kniha nazvaná Řeči besední jest rozhovorem otce s dětmi, kterýmžto vypráví o Bohu, stvoření člověka a o jeho pádu a napravení. Do všech svých spisův vkládal vědomosti nabyté na vysokém učení. Od svých druhův se lišil tím, že od začátku spisoval česky, nedbaje tehdejšího zvyku psát latinsky, čímž to si vyzískal v táboře odpůrcův nejednu jedovatou slinu. Hájil se proti tomu srdnatě – Svatý Pavel psal epištoly své Židům hebrejsky, Řekům řecky, každému národu v řeči jemu srozumitelné, proč bych já Čechům, krajanům svým, česky psáti se ostýchal? Budu česky psáti, protože Čechem jsem a Pánbůh Čecha jako latiníka miluje.“
„A že se kvůli té češtině tak rozčiloval,“ odfrkla si Myšáková a Josef ji doslova zpražil pohledem. „Tady se uvádí, že chtěl ve svých spisech promlouvat k lidem srozumitelně a pozvednout tím jejich mravní úroveň.“ Myšáková se zatvářila, že teď už raději asi nějakou dobu ani nepípne.
„Rok 1381 jest v Štítného životě trapným, po smrti dvou dítek pronajímá tvrz s poplužním dvorem a polovicí vesnice panu Zbyňkovi z Kamenice a usazuje se v Praze vedle kaple Betlémské, kdež ve století 14. stával dům Anežky ze Štítného. Štítný tu byl živ toliko z utrženého nájemného. V tom čase jest už vynikajícím spisovatelem českým.“
„Zajímalo by mě, kolik toho vytvořil,“ zabručel si pod vousy Josef. „Už to mám,“ klepl se do čela, „hypoteticky jedenáct děl, včetně překladů. Nejznámější budou asi „Knížky šestery o obecných věcech křesťanských…. Ale stejně si troufl, že psal náboženské spisy, ač sám nebyl knězem. Ale měl velké učitele, třeba Jana Miliče z Kroměříže…“. „A kdy ten Štítný zemřel,“ vpadla do Josefových úvah Myšáková. „Zřejmě po roce 1401,“ odvětil… jednička se však téměř ztratila v podivném šoupavém zvuku.
Václav se totiž posadil na posteli, přičemž nohy položil na podlahu a chvíli napínal uši. Zdálo se mu, jako by občas něco jemně v koutě zapísklo. A opravdu, zaznamenal to několikrát po sobě. „Myši! Máme tady myši,“ vyskočil a zalomcoval svým spolubydlícím, který ho ale vůbec nevnímal. Václav proto opatrně nahmatal své papíry a zvedl je z podlahy. Za okny jasně zářil měsíc a on si v jeho svitu prohlížel své pojednání, které bylo na několika místech okousané. „My tu máme opravdu myši,“ zahřímal. Otevřel dveře a do studené chodby výhružně zakřičel: „Doroto,“ až se jeho nechtění spolubydlící v šedivých kožíšcích vylekali, jen starý Josef si pomyslel, že mladý pán stejně zase zítra nad svým dílem usne a on si ho tedy bude moci v klidu dočíst.
Dovětek
Uhádnete, pod čí postelí se proháněla myší rodinka a jakou to má souvislost s Tomášem ze Štítného?
Zdroj obrázku: wikipedia.org