Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Plíživá krize identity

Jedním z témat, o nichž se příliš nemluví v souvislosti se sebevraždou blízkého člověka, je jistá krize identity, která u pozůstalého může nastat. Dobrovolným odchodem partnera totiž mizí kus života, jenž touto událostí přestává platit. A zároveň přináší úplně odlišný pohled, protože to, co bylo podstatné dříve, nyní ztrácí na své důležitosti. Nutně se tak truchlící začne potýkat především sám se sebou.

Policejní psycholog mě v onen osudný večer přesvědčoval, abych myslela na sebe a dívala se dopředu. Nicméně ono se to lehce řekne, ale hůře realizuje. Ty první týdny poté jsem totiž měla dojem, že se doslova plazím po kolenou a nedokážu vstát. Teď pro změnu pocitově putuji bezcílně časoprostorem a nečiní mi to pražádnou radost.  Důvod tohoto jevu je prostý, všechno, čemu jsem věřila, mi přijde jako život v sebeklamu. To, na čem mi záleželo, mi už dávno nezáleží, neboť mi řada věcí přijde malicherná.

V mládí jsem vyznávala bohémský styl a v zásadě jsem se netrápila budoucností. Pochopitelně jsem již tehdy psala a měla nějaké sny. Podařilo se mi je nakonec do určité míry uskutečnit. Kupříkladu jsem vždycky chtěla pracovat s dětmi, což jsem si splnila, stejně jako jsem si přála svou literární tvorbu zprofesionalizovat. Ne kvůli nějaké pofiderní kariéře, ale proto, že jsem chtěla čtenářům něco sdělovat, předat, byť to vyzní v kontextu trendů současnosti asi naivně. Povedlo se mi to i díky tomu, že můj zesnulý partner dal mému životu určitý řád, jemuž jsem se povětšinou vehementně bránila. Na druhou stranu bez něj bych skutečně nedala dohromady jedinou knihu. Právě po publikaci té první jsem si říkala, že jsem našla, co jsem hledala, smysl své existence. Bohužel právě to nyní považuji za pouhou iluzi, vždyť to pravé poslání ženy je přivést na svět potomstvo a starat se následně o rodinu. Toto neměně funguje po staletí a jen moderní doba se nás snaží přesvědčit o opaku.

Samozřejmě přesně vím, proč jsem se nikdy nestala matkou, může za to bohužel moje vlastní stvořitelka, která ve mně onu představu zničila už v zárodku. Svou roli totiž komentovala často s takovým opovržením, až jsem si myslela, že ženu nemůže potkat nic strašnějšího. To, co bylo pro jiné darem, v jejím případě platilo za zdroj nesnází a neustálých bolestí hlavy. A kvůli tomu jsem zatratila podstatu lidského života. Těžce se s tím smiřuji, těžce se s tím vyrovnávám.

Ta niť, jež mě nějak vnitřně držela pohromadě, se přetrhla a obtížně se navazuje zpátky. Zatím to nejde. Nejde se přeci jen tak vrátit k předchozí iluzi o smyslu života a zároveň přitom vůbec netuším, čím ji nahradit.  Nepomáhají mi v tom ani věčné obtíže týkající se snahy zařídit si nové bydlení. Ano, mohla jsem se zhroutit a spoléhat se na státní podporu, či nemocenskou. Já jsem se však v rámci svých možností aktivně zapojila do řešení své situace, ale za odměnu mi do cesty vstupují nové a nové překážky. S ohledem na určitou krizi identity ztrácím už vnitřní naději a chuť s tím věčně zápasit. A aby toho nebylo málo, mnozí lidé mě pořád soudí, hodnotí a radí mi. A přitom si neumí vůbec představit, jak nelehce se dýchá s cejchem té, která přežila.

Zdroj obrázku: pexels.com

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama