Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Minulost za sebou často táhneme jako vagón uhlí

Všichni máme za sebou nějaký příběh, téměř každý z nás si prožil velké citové zklamání, z něhož nám zůstala trpká pachuť na patře a stín ukřivděnosti. Pokud bych měla v tomto směru hovořit o sobě, u mě to začalo už v dětství, a proto jsem si nános leckterých událostí v sobě nesmyslně udržovala dlouhá léta.

Kdyby se o mně natáčela „Třináctá komnata“, vůbec nevím, z jakého konce bych začala. Domnívám se, že by to v mém případě vydalo na seriál. Ostatně to, co jsem si díky sebevraždě mého přítele prožila a co ve mně stále doznívá, bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli.  Nedávno jsem o tom hovořila docela statečně na Radiožurnálu (k online poslechu:http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3794179), ale neudělalo mi to tedy příliš dobře.

Bohužel v okamžiku, kdy se mi v této mé situaci trochu psychicky polepší, přijde nějaká ťafka jako třeba v podobě ne zrovna hezké informace o mém zdraví a hlavně dopisu z policie, kde jsem se velmi podrobně dozvěděla, jak se můj partner zabil, aniž bych o to stála. Několik dnů poté jsem z toho byla doslova na prášky a pak mi kamarádka, která pracuje s traumaty, poradila, abych ten dopis rituálně spálila a s partnerem se tím v podstatě definitivně rozloučila.  Udělala jsem to na zahradě v ohništi, které před dvěma roky vybudoval a pečlivě vydláždil cihlami, a pak jsem se pomodlila Otčenáš a pokřižovala se. To jsem naposledy udělala někdy v pěti letech v katolickém kostele v mém rodném a milovaném Novém Městě na Moravě. A musím říct, že se mi vlastně ulevilo, neboť jsem si potom řekla definitivně – „Ne, už nebudu žádnou svou sebevraždu odkládat zase na pozítří, protože se rozhodl sám a beze mě. O svém záměru se mnou nepromluvil, jednoduše mě ze svého plánu vynechal.“

A najednou se přede mnou zase pootevřel cípek z  normálního světa, který jsem ty tři měsíce úplně vynechala, a já si po dlouhé době přečetla docela obyčejné zprávy, podívala se, co se děje nového na mých dříve oblíbených webech a na Youtube si pustila pár humorných scének.  A taky jsem si uvědomila, že už nebudu přijímat žádné „dobré rady“ lidí, jež neví, co prožívám. Rovněž nebudu přijímat falešné gratulace k nové knížce, ale soustředím se jen na to a na ty, kteří se mi skutečně snažili pomoct a především mě berou takovou  jaká jsem, se všemi mými chybami, výstřelky i praštěnými nápady.

V posledních týdnech jsem potkala spoustu jedinců zničených svou minulostí, kteří se až sebemrskačsky utápějí ve starých událostech, lížou si domnělé rány a rochní se v dávných křivdách. Kdybych něco podobného provozovala já, už na světě od listopadu nejsem.

Nám všem se totiž někdy stalo nebo stává opravdu něco zlého, ale žijeme tady a teď, a pokud si budeme svou vlastní historií zahlcovat přítomnost, nebudeme mít ani žádnou budoucnost. I já sama jsem si často vlekla za sebou věci z pradávna jako vagón uhlí, ale uvědomila jsem si, že mám ještě tisíc šancí na nový a normální život.

A tak pokud jste sami a trýzní vás myšlenky na bývalé partnerky, manželky, děti, prostě vztahy obecně, a přitom potkáváte denně podobně ztracené srdce, na které tajně myslíte, nebo jste někdy mysleli, zkuste mu to říct, zkuste se svěřit. Vím, že zvyk je železná košile a překonává se složitě, ale občas se vyplatí riskovat a vystoupit z toho jinak smutně bludného kruhu. Osud žádného člověka není snadný a přihodí se v něm ledacos, ale když se máme my lidé navzájem, když najdeme blízkou duši, i to těžké se snáší mnohem líp.  Život se totiž skládá především ze dvou N a to naděje a náhody, které občas musíme jen trochu pomoci.

Zdroj obrázku: pexels.com

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama