Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Méně známá kapitola z dětství Josefa Váchala

Světoznámý umělec a mystik Josef Váchal přišel na svět v chodské obci Milavče jako nemanželský syn Anny Váchalové a podučitele Josefa Aleše.

Anna pocházela ze statku, v němž rodina Záhoříkova hospodařila již od 17. století. Usedlosti se říkalo „U Vondrů“ a v roce 1813 ji rozdělil Jan Záhořík na dvě části pro své syny Martina a Jana. Později v čísle 80 (Janova část) hospodařil Jiří Váchal. Životopisné prameny uvádějí, že jeho rodinu postihla řada katastrof. První přišla v podobě tyfu. Na ten zemřela údajně nejstarší  dcera Marie (* 1856). Matrika v jejím případě uvádí diagnózu „horká nemoc“, jíž podlehla v červnu roku 1873. Jiří Váchal je tu označen jako „bývalý sedlák“!

Časem  jejich dobytek ještě ke všemu podlehne moru a k završení všeho je postihnou dva požáry.  Ty pravděpodobně sahají do roku 1876, kdy mezi 26. červencem  a 5. srpnem řádil v Milavčích třikrát žhář, z něhož se vyklubal dvanáctiletý pasáček.  Zdá se tedy, že většina tragédií se u Váchalových odehrála během sedmdesátých let a zanedlouho poté umírá v roce 1882 sám Jiří Váchal.

Matka s dcerami zůstává bez mužské opory, a proto do této značně těžké situace vstupuje jediný syn Jakub (* 18. 7. 1859). Původně  studoval na českobudějovickém semináři, tudíž se měl stát knězem. Hospodářství však potřebovalo pomoc a tak se do Milavčí vrací. Bohužel ani on nedokáže odvrátit zkázu, není v jeho silách statek udržet a ten je nakonec exekučně prodán.

Jakub se  vyučí zámečníkem a odchází pracovat do Prahy jako topič. Nastěhuje se k Josefovi Alešovi, nápadníkovi své sestry, který bydlí na Novém Městě pražském. A v tomto momentě se celá historie poněkud zamotává.

Podle různých životopisců strávil Josef Váchal první dva roky života Velvarech. Nicméně z dochovaných zdrojů  vyplývá, že v roce 1885 krátce pobyl v pražském čísle 1059 nejenom Aleš Lyžec s Jakubem Váchalem, nýbrž i Anna Váchalová starší (*1829), a její dcery Dorothea (*1869), Magdalena (*1871)  a Anna (*1862) – ta spolu s malinkým synkem Josefem. Chybí jen Kateřina Váchalová (*1865 – snažila jsem se u ní najít údaj o tom, zda se neprovdala a proto své příbuzné nenásledovala, ale nepodařilo se). Koncem prosince 1885 se z pražské adresy odhlašuje nejenom rodina Váchalova, ale také Josef Aleš.

Jakub Váchal s matkou poté zamíří do Velvar, kde získá zaměstnání strojvůdce na poměrně nové trati Kralupy nad Vltavou – Velvary, kterou postavila Společnost státní dráhy v délce 10,726 km. Součástí byla i vlečka do tehdejšího cukrovaru, využívaná pro dovoz mosteckého a kladenského uhlí. Cukrovar totiž vznik tohoto železničního spojení původně inicioval a získal pro něj podporu místních radních. Mimochodem tato stále funkční lokálka i dnes znamená nejrychlejší spojení Velvar s Prahou, kdy se stejně jako v roce vzniku přestupuje v Kralupech.

Svobodná matka Anna si musela zajistit rychle vlastní obživu a to službou v lepších domácnostech. Neměla prostor a čas se o synka starat a bohužel ani finanční situace Josefa Aleše neumožňuje, aby se s ní oženil. Budoucího velkého umělce si proto vzal s sebou do nového působiště bratr Jakub.

V roce 1888 má už podle dostupných pramenů Josef žít u svých prarodičů v Písku, což znamená, že ve Velvarech strávil nejpravděpodobněji roky 1886-1888, zřejmě v čísle 137. Josefův odchod do Písku možná souvisí i s tím, že se jeho strýc rozhodne oženit a založit si vlastní rodinu. 11. listopadu 1889 si bere za manželku osmnáctiletou Marii Řimsovou z Černuce u Velvar.

Jaroslav Vladimír Váchal

Jaroslav Vladimír Váchal

Z tohoto manželství vzejde druhý výtvarník v rodině Váchalů, Josefův bratranec, Jaroslav Vladimír Váchal, narozený ve Velvarech dne 4. listopadu 1896. Osudy tohoto méně známého umělce jsou bezesporu zajímavé. Po studiích na pražské reálce šel na techniku, i když původně hodlal studovat malířskou akademii. Další plány  mu zhatila první světová válka, do níž musel narukovat. Záhy se dostává v Rusku do zajetí, posléze vstupuje v Oděse do srbské armády a již v roce 1916 se objevuje v čsl. vojsku a zúčastní se také bitvy u Zborova. Domů se vrací až 14. ledna 1920.

V poválečném období rozvíjí svou malířskou činnost. Rád zpracovává motivy z Ruska a rovněž se po něm dochovala řada krajin a zátiší. Zůstává ale provždy pouhým samoukem. V rodném městě mu uspořádají tři výstavy. V době té poslední prokazatelně už bydlí na pražské adrese Na poříčním právu 19 a pracuje jako úředník Pražské městské pojišťovny, v jejíž budově dnes sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky.

 

Zdroj obrázků: wikipedia.org  (Josef Váchal) a Městské muzeum Velvary (Jaroslav Vladimír Váchal).

Poznámky: Čísla popisná uvádím podle dobových pramenů, tj. nesouvisí se současnou numerací domů. Velké poděkování Ing. Jitce Kůrkové do Městského muzea Velvary a Janu Sazamovi, starostovi obce Milavče za níže uvedenou knihu.

Informace čerpány z těchto zdrojů:
Matriky (Milavče, Velvary).
Konskripce (1850-1914) – pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (Národní archiv ČR)
Soupis pražského obyvatelstva 1830–1949 (Archiv hl. m. Prahy)

Knihy:
Olič, Jiří, Nejlépe tlačiti vlastní káru sám: život Josefa Váchala, Praha 1993
Procházka Zdeněk, Milavče kapitoly z dějin obce, Domažlice 2015

Článek  – Chodsko. net – Staré názvy usedlostí v Milavčích na Domažlicku a výklad těchto jmen ( autor: Václav Sladký)

Sborník Podřipský kraj, ročník IV. – článek o hrdinech ze Zborova
Soubor historických studií „Dráhy dolního Povltaví“ č. 9.

Reklama