Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

„Martino, uděláš si na nás čas?“

My máme totiž překvapení,“ řekli mi dnes moji svěřenci na novinářském kroužku. Bylo to velmi spontánní a milé a vůbec by mě nenapadlo, že na poslední  schůzce před prázdninami budu obdarována nejen tím, že s nimi vůbec mohu pracovat, ale ještě dvěma kyticemi a čokoládou. A to mě ke kroužku přivedla po letech spíše náhoda.  Chtělo by se mi proto značně pateticky dodat, že právě tyto děti mě také svým způsobem podržely a nevědomky podpořily v myšlence, abych tu svou životní káru táhla dál. Někdy počátkem května jsem se totiž zaobírala stále myšlenkou na sebevraždu. Nepřidaly mi rozhodně ani zdravotní trable a ataky lidí, kteří si prostě myslí, že do oslabeného člověka se musí za každou cenu kopnout.

Samozřejmě uplynulá doba mi ale přinesla i další pozitivnější okamžiky, především jsem trochu přepracovala ve spolupráci s nakladatelem „gamblerský příběh“, který vycházel tady na blogu na pokračování a knižně se objeví na trhu již v září, tedy po prázdninách. Chvíli jsem váhala, jestli to vůbec vypustit do světa, protože jsem ke svému psaní dost kritická. Navíc nebylo pro mě lehké to s tak krátkým odstupem znovu procházet, ale zvládla jsem to a dokonce jsem před týdnem četla kratší ukázku na jedné akci. Samozřejmě můj text v posluchačích vyvolal spíše zděšení. Inu, tentokrát se představím s opravdu dost smutnou publikací, kterou ale napsaly životní okolnosti.

Aktuálně přede mnou stojí docela těžký úkol, nebo spíše obrovský problém, počátkem září se odtud musím bohužel definitivně vystěhovat a stále není kam. Ceny pronájmů dosahují skutečně astronomických výšin a to i poměrně daleko od Prahy. Vím, že se česká kotlina dělí na dva tábory, na ty, co nemají střechu nad hlavou a na ty, co  naopak nemovitosti hromadí a pronajímají. Já bohužel dlím v tomto směru mezi těmi neúspěšnými. A zřejmě se na tom nezmění nic. Moje matka vlastní přitom už tři byty, čili náleží do té druhé skupiny, alespoň se to tak hezky a přiměřeně vyvažuje.

Nedávno jsem v mobilu promazávala starší fotografie a objevila ty z loňského léta. Ještě v červenci jsme s mým bývalým přítelem navštívili polské pobřeží. Připadá mi téměř k neuvěření, že za pouhé čtyři měsíce poté odešel na věčnost.  Když nad tím zpětně uvažuji, zřejmě jsme se ty poslední čtyři měsíce spolu  loučili.  Ostatně podle odborné literatury jen málo sebevražd vznikne z náhlého pohnutí, většina z nich spadá do kategorie naplánovaného činu. A můj bývalý přítel plánoval úplně všechno, tudíž by to souhlasilo.

Pro mě v listopadu začal nový život po životě. Občas si říkám, že to, co mě za těch posledních sedm měsíců potkalo, by vydalo na další samostatnou knihu. Psát ji už nechci.  Pořád doufám, že až se někam přestěhuji, odbudu si operaci a další těžkosti, přijde snad konečně trochu normální čas, úlevný čas, v němž si zvolím jiná a poněkud hezčí témata.  V hlavě mi jich víří docela dost, ale schází mi na ně síla i prostor.

Zdroj obrázku: pexels.com

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama