Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Madona z Grulichu

Na tu vernisáž jsem vůbec nechtěla chodit, ale Helena mě přemluvila. Měla pocit, že když prožívám další vztahové rozčarování, potřebuju nějakou změnu. Ve skutečnosti ale přitom chtěla sbalit samotného galeristu a mě proto potřebovala jako obyčejnou stafáž. Bylo ale docela příjemné v tom mém programu – hospoda- pařby-kluby přehodit na okamžik výhybku a vypadnout ze stereotypu, co mě ničil a z něhož jsem neuměla zatím vykročit jinam. Postrádalo to řád, smysl a hlavně jsem se v tom úplně ztrácela. Chtěla jsem něco změnit, ale věděla jsem, že prvně musím přenastavit vlastní duši, jinak se neposunu ani o píď.

Dan mi v ničem nepomáhal, minutu od minuty pohřbíval jednu naději za druhou. Postupoval zásadně podle svého dlouhodobého plánu a nikdy by neudělal nic spontánně. Nikdy by se uprostřed noci nerozhodl, že druhý den odjede na druhý konec republiky. Nezačal by se mnou bydlet, dokud by si důkladně neověřil, zda se k sobě dokonale hodíme. A nenechal by mě ani vyprat svou košili, protože tím by se přece k něčemu zavazoval, jako by košile byla bránou tam, kam mě jinak odmítal vpustit. A tak jsme zůstali věčnými milenci, co se na sebe sice mohou těšit, ale bez vzájemného poznání všednosti, bez všech těch běžných věcí i starostí jsme sdíleli jen iluzi o vztahu, který vlastně neexistoval. Jenomže byla jsem vůbec připravená na tu všednost, dokázala bych jen o špetku změnit svůj životní styl a nestrachovala bych se přitom o ztrátu vlastní svobody?

V nevelké galerii se tísnila asi třicítka lidí. Pan majitel zálibně hleděl na plátna na stěnách a Helena se mu snažila připomenout, že kdysi ve škole při tělocviku po ní dost intenzivně koukal.  Aby nekoukal, když se pyšnila snad nejvyvinutějším hrudníkem ze třídy. Smrskla se těm chlapům často jen na ně. Všechny jsme se vůbec nějak smrskly navzdory iluzím a představám, s nimiž jsme vstupovaly na práh dospělosti.

Mou pozornost upoutal portrét půvabné dívky, která držela v náručí malé dítě. Ten obraz vlastně celé místnosti dominoval, prozářil ji zvláštním světlem, jež každého upoutá a obejme. Připadala mi až drze mladá, ale zároveň v sobě měla tolik něhy, že bych ji nedokázala popsat ani těmi nejpoetičtějšími výrazy. Jak tohle někdo může vůbec namalovat, proběhlo mi hlavou a málem se to vyřkla nahlas. Naštěstí jsem to polka, protože jen bych tím ukázala, jak pudově vnímám umění, jak ho musím cítit a prožívat celou bytostí, jinak pro mě ztrácí naprosto smysl.  Vždycky se mi protivily ty emočně odtažité soudy a přesně vědecké posudky u každého tvůrčího počinu. Připadalo mi, že se z toho mžikem vytratí lidskost a až ta téměř nesnesitelná touha autora něco vytvořit, ukázat ostatním kus vlastní duše. Jenomže lidé většinou nechtějí vidět cizí duše, nechtějí se ponořit do hloubky sebe sama, protože to často nesmírně bolí. A Dan mě bolí ukrutně, stejně jako Honza, Aleš, Tomáš a všichni další před ním.

Galerista si odkašlal a ve chvíli, kdy pohárky s vínem mizely tiše ze stolu, pronesl pár zdvořilostních frází. Po celou dobu stál vedle něho muž, ani příliš mladý, ani starý, tvářil se vteřinou potěšen, druhou zase trochu útrpně. Taky bych to na jeho místě asi nechtěla poslouchat.  „Viktor Miller,“ zachytila jsem jeho jméno a uvědomila si, že se nachází u všech popisků pod vystavenými díly. „Ten malíř je zvláštní chlap,“ pošeptala mi Helena. „No jo, umělec,“ dodala poněkud posměšně.  Měla jsem asi tedy štěstí, že mé psaní za produkt tvůrčí činnosti nepovažovala, protože co by asi tak pronesla o mně? Stačily mi vrchovatě všechny její rady, v nichž mě nutila k návratu do kanceláře, abych se zase zařadila do proudu těch stejných šedivých myší bez fantazie, co při obědové pauze řeší nový fakturační program. Přála si, abych byla stejná jako jiné ženy, abych přestala pít, abych přestala obrážet kluby a uspořádala si konečně svůj život, jenomže nebylo proč a hlavně s kým.

Malíř Viktor se povzbudivě usmál jako by zachytil, že se ho náš hovor právě dotýkal: Nevím, jestli bych se po něm na ulici ohlédla, i když v létě vlastně určitě. Zaujaly mě totiž jeho velké silné ruce. Takové, co mají sochaři. Takové, které by mě stiskly a už nikdy nepustily. Díky těm mohutným pažím mi zkrásněl a já jsem z galerie utekla někam do snu. „Terezo,“ promluvil ke mně kdosi jako z obrovské dálky. Lekla jsem se, přitom mě jen Helena nutila, abych ji doprovodila ke stolku, u něhož se usadil její idol galerista. Následovala jsem ji, protože co bych pro ni neudělala. Ostatně mi na tom nezáleželo.  Byl to její příběh.

Přítomné ženy se doslova vrhly na malíře a pokládaly mu tisíce trapných otázek, které jsem sama dostala už stokrát. Jenomže žena autorka nikdy nebude mít takový ohlas jako muž tvůrce u opačného pohlaví. Proč jsem se nenarodila jako chlap, ptala jsem se sama sebe docela často. Jenomže Bůh rozhodl, že teď budu ženou a tak ten úděl musím nést hrdě a statečně. Byla jsem jí ale většinou ráda, i když moje matka se to ve mně snažila doslova utlouct a proto moje vztahy a všechno vypadá, jak vypadá. Zatím to ale nejde jinak. A proč říkám zatím, třeba je to navždycky? Vzpomněla jsem si na Dana a přepadl mě ten dobře známý smutek, ta stále stejně protivná prázdnota.  Několikrát jsem mu sdělila, že je často lepší podniknout ten riskantní krok, než o něm uvažovat, planě hovořit a představovat si, že by to mohlo dopadnout blbě a tak se na to budeme raději složitě připravovat. Odjakživa jsem raději podstoupila riziko, než se nechat ukolébat, nebo utřískat tím, co by se hrozného mohlo stát. S Danem mě to ale přešlo, muselo přejít s tím jeho pečlivě zakotveným řádem. Jenomže kam se zatoulala radost z okamžiku?

Helena s galeristou otevřeně flirtovala. Nemohla jsem jí to zazlívat. Nedávno doslova vypadla z dlouholetého vztahu, v němž narazila na bariéru. Toužila po dítěti, ale její partner se prý na to necítil připravený. Myslím, že mě nenáviděla, protože jsem mu svým způsobem rozuměla. Každý snad nemusí plnit otcovské či mateřské povinnosti. Jenomže Helena zoufale chtěla a přes to nejel vlak.  „Máme na čase,“ prohlásila a já jsem si musela položit otázku, co se přihodí, až Dan zjistí, že můj čas je v tomto směru vypnutý a prázdný.

Vernisáže netrvají nikdy dlouho, vlastně jen do chvíle, než se vypije víno. Když Viktor očividně slovně uspokojil všechny dychtící milovnice jeho umění, zůstala ve třech místnostech jen hrstka lidí. Ta si však povídala mezi sebou a už vůbec ne o obrazech. Připadalo mi trapné poslouchat Helenu, neboť začala řešit velmi osobní záležitosti a tak jsem raději vstala s tím, že si v klidu a nerušeně prohlédnu celou výstavu. Jenomže pohledem jsem zase zavadila o obraz, který mě tolik fascinoval. Stoupla jsem si před něj a očima procházela každý detail a nechala se opájet tím laskavě něžným pohledem oné dívky.  A vzpomněla jsem si na to, že nad babiččinou postelí se na mě celé dětství  ze zlatého rámu dívala Panna Maria s Ježíškem. Rozesmutnilo mě to, probudilo to ve mně melancholii, kterou jsem spláchla douškem vína. Jo, bude nejlepší se zase opít, usmyslela jsem si. Náhle jsem za sebou ucítila něčí dech a  čísi mužský hlas vyřkl: „To je moje sestra.“ Ohlédla jsem se za ním, ano, mluvil ke mně sám autor obrazu. Zaskočilo mě to a já náhle nevěděla, co bych měla říct duchaplného.
„Je krásná a ten obraz ještě nádhernější,“ vydechla jsem nadšeně. Podobnou banalitu bych od sebe opravdu nečekala. Bylo zřejmé, že marně hledá odpověď, aby mě neurazil, nebo…
„No víte, já jenom píšu a nic tak úžasného bych nezvládla vytvořit, „ vsadila jsem na účinný lék, který mě mezi tvůrčími lidmi vylhal z každé situace.
„Vy píšete,“ rozzářil s a rovněž banálně dodal: „A jaký žánr, mohl jsem od vás něco číst?“ Sérii vzájemných frází však přerušila Helena, která se s galeristou nepohodla, a nutila mě k odchodu domů. Samozřejmě ten neúspěch chtěla jít spláchnout do baru, protože trpěla pocitem vlastní sebeúžasnosti a nerozuměla mužům, kteří ji náhodou nechtěli, protože jak si mohli dovolit ji nechtít?
„Hrozně chlastáš,“ napomenula mě, když jsem do sebe obracela sedmé pivo.
„Nezáviď, zatímco ty si po třech panácích opilá, na mě nic není poznat.“
„No právě a pak neznáš míru,“ kárala mě. Neměla jsem na to náladu, ani na její stesky. Zvedla jsem se a doslova utekla domů. Stejně už měla v merku další mužskou oběť a k ničemu mě nepotřebovala.

Ráno jsem se probudila s těžkou kocovinou. Napadlo mě, jestli taky nepiju kvůli Heleně, abych ji nemusela pořád poslouchat. Na mobilu se mi objevila zpráva od Dana, v níž se mě dotazoval, jestli se uvidíme. Chtělo se mi napsat, že už nikdy, protože s kocovinou jsem udělala asi nejvíc zásadních rozhodnutí v životě. Jenomže pak mi docvaklo, že je přeci jen rozdíl mít alespoň Dana nebo nemít a nechala to plavat. Navíc ta špetka uvadajícího citu se ve mně ještě zuby nehty držela.

Za okny doslova tancovaly sněhové vločky. Vždycky se mi zdálo, že bych bez zimy stejně jako bez lásky umřela. Jenomže zatímco zimu jsem dokázala přesně definovat, u lásky jsem si nebyla jistá. Hlava mi docela třeštila a hlubokomyslné úvahy jsem proto úplně nezvládala. Ovšem něco, co nedokážu charakterizovat, mě donutilo, abych soustředila zbytky sil a šla se projít. A to klasické městské procházky vlastně nesnáším, protože mi je dokonale zošklivila matka. Bloumala jsem ulicemi a nesla si v sobě myšlenku na obraz s dívkou a taky na jejího autora. Kdyby Helena někdy brala ohledy na druhé, mohla jsem si s ním normálně popovídat a nezadrhnout se v těch klasických klišé, v nichž se sama někdy topím. Člověk by neměl dělat druhým to, co sám nemá rád. Doploužila jsem se, až k zamrzlému rybníčku na kterém kluci hráli hokej a dvě děvčata zkoušela piruety. Uvažovala jsem nad tím, kam se poděly mé brusle, až jsem pohledem zavadila o lavičku, na níž v lepším počasí sedávali penzisté, kteří drobili staré pečivo kachnám. O tu lavičku se opírala postava muže, jejíž loket kmital ve zvláštním rytmu. Přiblížila jsem se k ní, abych zjistila, že to jen malířova ruka se pokouší zachytit scenérii, která jako by vypadla z časů našeho dětství. Byl tím výjevem natolik uchvácen, že si mě nevnímal. Přesto jsem ho oslovila: „Dobrý den, to je náhoda…Tak jaké máte dojmy z včerejší vernisáže?“ A vzápětí jsem se vyplísnila za další trapnou slovní banalitu. A taky mě napadlo, že si mě vůbec nemusí pamatovat. Odvrátil oči od papíru a zabořil je do mě. Byly ostře modré, což jsem večer vůbec nepostřehla. Docela obyčejně a lidsky se usmál a prohodil: Jééé, dobrý den, škoda, že jste mi včera utekla.“
„Víte, ona Helena…“ a nedořekla jsem, protože bych se vykoupala v další frázi. „Nevadí… Jak se máte dnes,“ dodal.
A já bez přemýšlení spontánně vychrlila: „Pěkně blbě, mám děsnou kocovinu.“
„Já trochu taky,“ přitakal a pak mi navrhl, ať si někam zajdeme na vyprošťováka. Teď bych mu měla poctivě přiznat, že znám všechny hospody v okolí… Naštěstí ale zavčas převzal iniciativu a odvedl mě do jedné, kde mě alespoň neoslovovali křestním jménem a mohla jsem si tam připadat zdánlivě neznámým hostem.
„Ten tvůj obraz bych si klidně pověsila na zeď,“ pronesla jsem, když jsme si přiťukli na tykání.

„Myslíš ten s mou sestrou,“ chtěl se ujistit.

„Jo, ten.“

„A proč?“ divil se.

„Asi jsem sentimentální, ale připomíná mi jeden, pod nímž jsem spávala u babičky. Vždycky jsem si říkala, že mě chrání.“

„Hm, to by mě nenapadlo,“ podotkl překvapeně a obrátil do sebe dalšího panáka, aniž by mě káral, jestli moc piju nebo nepiju.

Za čtyři dny po vernisáži se u mě objevil Dan. Vyčetl mi, proč jsem se mu vyhýbala a já mohla jen konstatovat: „Vždyť jsi mi oznámil, že nemáš vůbec čas, tak jsem ti ho dopřála a ani to se ti nelíbí. Tak co vlastně ode mě chceš?“
„Chci tebe,“ zašeptal a já to spláchla do výlevky, protože jsem myla nádobí a představila si, jestli Viktor také říká svým dívkám, že mu berou čas. Potom jsem si uvědomila, že i kdybych si zlomila nohu, Dan by si toho snad ani nevšiml, nepolitoval mě, nesoucítil se mnou.

Ze schránky jsem vytáhla pohlednici z města Králíky podepsanou písmenem  V. Dan se zvědavě vyptával, kdo mi to posílá v dnešní době, kdy stačí přeci nacvakat esemesku a člověk nemusí kupovat zbytečné známky jako před dvaceti lety. Jenomže mě to potěšilo a Dan by stejně nepochopil, proč mi to Viktor slíbil. Navíc na náměstí u jednoho domu namaloval křížek, abych viděla, kde bydlí. Napadlo, že je to úplně jiný svět než v paneláku v Praze, kde jsme si navzájem cizí, a pár metrů travnaté plochy vytváří iluzi opravdové přírody. Stačí pak přitom vyjít do centra a člověk doslova zakopává o lidi, kteří v božské metropoli živoří, a z toho úhlu pohledu si pak člověk klade otázku, co tu vlastně ještě hledá a dělá. O své vnitřní úvahy jsem se podělila s Danem, který se mě zcela klasicky dotázal: „A kde bys chtěla teda bydlet?“Jako kdyby jediné místo k životu byla Praha. Ale vysvětlujte něco jedinci, který by bez ní asi zemřel.

S Helenou jsem se sešla v kavárně. Pozorovala mě skrze sklenici malinového džusu a vyptávala se na novinky o Danovi. „Co chceš slyšet? Vypadá to, že se do jeho programové pětiletky nevejdu.“
„Možná kdybys s ním měla dítě, třeba by se něco změnilo, „ pokrčila rameny a já se začala smát, až se po mně ostatní otáčeli.
„Prosím tě, vždyť znáš moje názory na mateřství,“ připomněla jsem jí, když se trochu uklidnila. „Znám už od školy, ale nezapomeň, bude ti čtyřicet,“ dodala.
„Vidíš, čili jsem na to už stejně stará,“ namítla jsem a Helena pochopila, že tahle dnešní debata nás nikam nezavede. A raději navrhla, ať skočíme ještě do baru. Sedly si k nám dvě paní asi kolem šedesátky a daly se s námi do řeči. Obě mi shodně pověděly, že bych ještě to dítě měla mít, protože mi bude chybět. A mě zákonitě napadlo, aby mi s tím už všichni dali pokoj, protože jsem přeci zoufale stará. Jen Helena pohazovala hlavou, aby se jim svěřila, že ona po dítěti marně prahne, protože nemůže najít partnera, zatímco já stále ještě chodím s Danem. Když zmizela na toaletu, stručně jsem těm dámám objasnila  svou vztahovou situaci.
„Nebojte, přijde někdo jiný,“ utěšovala mě ta mladší z nich a mě napadlo, co mě čeká za další rozčarování. A tak jsem se pro jistotu zase opila, abych lépe snesla Heleniny trapné poznámky.

Dan se milostivě uvolil, že mě doprovodí na křest mé nové knihy. Vzal s sebou pro jistu dva kamarády, k nimž se Helena chovala jako by se měli stát potencionálními otci jejího potomka.  Když kmotr pronášel slavnostní řeč, objevily se ve dveřích dvě velké silné ruce a vzápětí jsem se střetla s ostře modrýma očima, které mě pozdravily a pohladily zároveň. Viktor se přijel podívat. Prý mě chtěl podpořit a taky vidět, protože jsem mu chyběla. Jak ale mohu chybět někomu, kdo mě skoro nezná? Seznámila jsem ho s Danem, kterému se nelíbil a nebyl mu sympatický. Dan měl totiž na umění podobný názor jako Helena a o mém psaní si myslel svoje. Pro něj by taková zbytečnost nemusela snad ani existovat.

Když byly všechny knihy podepsány a rozebrány, víno vypito, napadlo mě, co bude následovat? Ten večer jsem se alkoholu vystříhala, hodlala jsem zůstat střízlivá, ale pro koho? Dan měl u mě spát, jenomže já jsem toužila, aby mě tu noc svíraly jiné paže, i když jsem nevěděla, jestli on by o to vlastně stál? V nestřežené chvíli jsem naškrabala na lístek adresu baru, co se nacházel nedaleko a kde bych se s Viktorem mohla sejít. Schoval ho mlčky do kapsy a souhlasně přikývl.

Danovi jsem se vymluvila, že se necítím dobře a raději si vezmu taxíka. Kupodivu neprotestoval a bez problémů odkráčel i s kamarády i Helenou na tramvaj. Pár minut po jejich odchodu jsem na sebe hodila kabát a běžela za Viktorem jako Agnes za svým Krysařem. Popocházel trochu nervózně po ulici. Límec od svrchníku měl zdvižený nahoru a pískal si nějakou melodii. Když mě zahlédl, rozpřáhl své velké ruce a celou mě v nich schoval. Prosím, nepouštěj mě, chtěla jsem mu říct, ale nemohla. Asi by si myslel, že jsem se zbláznila, nebo by to třeba nerad slyšel? Tu noc ale spal u mě a Dan byl pro mě náhle tak vzdálený, bezobsažný a hloupý, že bych to nejraději vykřičela do světa. „Měla by sis Dana udobřit,“ radila mi do telefonu Helena a určitě to myslela dobře.
„Na tom křtu jsi ho docela naštvala, počítal, že budete spolu,“ vytýkala mi.
„Jistě, zanesl si mě do dlouhodobého plánu a já jsem holt na poslední chvíli změnila názor,“ pronesla jsem jízlivě. Navíc kdyby Helena věděla o noci s Viktorem, udělila by mi další mravokárnou lekci, protože  umělci jí připadali rozervaní, nespolehliví a hlavně tak praštění jako já a to přeci nikdy nemůže dohromady fungovat. Ženská podle ní potřebuje někoho solidního, zajištěného a rozumného, třeba jako Dana, který má vše pečlivě naplánované a až uplyne jakási zkušební lhůta, třeba se posuneme v našem vztahu dál. Ale já, já nechci nic podobného, což jsem Heleně nemohla svěřit, protože by mě asi zatloukla do země. Nikdy jsem nechtěla být zajištěná panička v naleštěném paláci svázaná vším, co ostatní nazývají hodnotami. A postupně se utloukat až do smrti a namlouvat si přitom, jaký jsem měla hezký a spořádaný život.  Takový svět patřil Heleně a ne mně.

Slunce nesnesitelně pálilo, a když jsem se doslova z poslední vůle drápala na Hedeč, která se tyčí nad městem Králíky, uvědomila jsem si, že se tenhle okamžik nikdy opakovat nebude. Byl začátek horkého června a Viktor, jenž cestu vzhůru absolvoval snad stokrát, vesele poskakoval přede mnou. Myslela jsem, že doslova zdechnu. Už nějakou dobu jsem se cítila zvláštně, jenomže žaludek mě trápil snad odjakživa a bolest hlavy rovněž. V půlce kopce jsem se ale náhle celá zamotala a kdyby mě nezachytil, svezla bych se na trávu.
„Co se s tebou děje,“ zeptal se starostlivě.
„Já, já, já nenevím,“ koktala jsem, ale nahoru jsem nakonec statečně vylezla. Na záchodě jsem se polila vodou a říkala si, že opravdu stárnu, když mě zmáhá i takový docela obyčejný výšlap.

Výhled do krajiny a hlavně sám objekt kláštera ale stál  za to utrpení. Vnímala jsem všemi smysly zvláštní sílu, která mi do duše přinesla klid a najednou mě přestalo všechno bolet i trápit. „Ta stará poutní místa mají zajímavou energii,“ pronesla jsem a Viktor zamyšleně přikývl.

Ne, už jsem nelitovala, že jsem se k tomu dala přemluvit a v kapli  jsem se pak tiše modlila jako s babičkou o nedělích v kostele. I když jsem nebyla věřící, pořád jsem doufala v nějakou vyšší moc, která  rozhoduje za nás, když ztrácíme rozum a pevnou půdu pod nohama.

Viktor na mě čekal venku a něco si čmáral do zápisníku. Nosil ho stále s sebou, a když ho něco zaujalo, načrtl si to pár tahy. Někdy mu to posloužilo pro větší práci, ale spousta skic zůstala navždy nevyužitá. Vždycky zdůrazňoval, že ruka nesmí hlavně zahálet a musí se hlavně cvičit.

Cestou dolů se mi zase přitížilo, a tak jsem od něj dostala příkazem, abych v dohledné době navštívila doktora. Musela jsem sama uznat, že se bohužel se mnou něco dělo.  Jenomže praktické lékařce na mě nepřipadalo nic divného, až sestra při ukládání karty  poznamenala: „A prosím vás, nejste náhodou těhotná?“
„Já a těhotná?“, divila jsem se, vždyť jsem na to už stará…“
„Ale jděte, máme v evidenci i pětačtyřicetileté rodičky,“ mávla rukou a věnovala se dalšímu na řadě.

Jak bych já mohla být vůbec těhotná, když jen představa mateřství ve mně vyvolávala paniku, protože jsem se bála, čeho všeho bych se musela vzdát a děsila jsem se i vlastního selhání, abych neopakovala chyby své matky.

Nechala jsem se ale pro jistotu vyšetřit u  gynekologa. Výsledek mě překvapil a hovořil jasně. Navzdory osudu i okolnostem jsem poprvé v životě v ruce držela těhotenský průkaz nadepsaný mým jménem. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla jít raději na potrat, ale něco mi v tom zabránilo. Bylo to totiž vlastně malý zázrak. A přitom jsem po něm nikdy netoužila. Pokud bych si ale sáhla do svědomí, už  před časem u mě nastal nečekaný zlom, protože jsem si uměla představit a připustit, že bych se snad i já teoreticky mohla stát matkou.  Když se o tom všem dozvěděla Helena, okamžitě se chtěla se mnou sejít. A já jsem svolila, myslela jsem si, že bude mít radost, ale trochu jsem se přepočítala.

„To je neskutečný, ty se rozjedeš s Danem a jsi přitom v tom. A že bys o to dítě kdy třikrát stála…,“ dumala nahlas, „ a k Danovi se teda vrátíš,“ vyzvídala.

„Ne, protože to není Danovo dítě a ani nemůže být,“ upozornila jsem ji.

„Cože? A prosím tě koho teda?“ „Viktora, toho malíře…,“ připomněla jsem jí jeho existenci.

„Ty ses úplně pomátla na rozumu,“ vyštěkla výhružně.

„Proč?“

„Co vím, tak učí na nějaký pitomý ZUŠce a bydlí v tý zapadlý díře,“ vyjmenovávala jeho zdánlivé nectnosti. Nevěděla jsem, co jí na to mám odpovědět, ale ona pokračovala nerušeně  v monologu.

„Co tam s ním jako hodláš dělat?“

„Vychovávat naše dítě,“ odvětila jsem logicky.

„Výborně, ještě mi řekni, že tě miluje a já spadnu pod stůl,“ zironizovala dokonale mou situaci.

„Proč by nemohl?“

„No, nemohl. Pokud vím, dítě si nikdy nechtěla. Umíš si vůbec představit, že budeš k němu v noci vstávat, bude tě budit, budeš se mu muset neustále věnovat,“ vypočítávala moje budoucí povinnosti.

Asi zatím úplně ne, ale to nějak zvládnu, když to zvládly jiné ženy. Navíc se o ty povinnosti podělíme s Viktorem.“

„Výborně… Pokud si dobře pamatuju, poprvé jsi ho potkala v únoru a teď se blíží teprve konec června. Neměli jste proto ani kdy se pořádně poznat.“

„Ale náhodou trochu jo,“ opáčila jsem.

„Jasně, trochu, takže ty budeš s děckem v paneláku a on někde na těch horách, jo?“ „Ne, v červenci se k němu stěhuju,“ vysvětlovala jsem,  ale Helena nechtěla nic pochopit.

„No ty ses úplně pomátla na rozumu, pořádně si s ním nechodila a ani nežila a rovnou to zkusíte i s dítětem. Ty jsi vážně vypadla někde z devatenáctýho století, o kterým pořád píšeš“ konstatovala a objednala si dvojitého ferneta na uklidněnou.

„Nepomátla. Někdy přeci musíš zariskovat, abys něco získala.“

„Terezo, prober se, prosím tě, víš, jak to může jedině dopadnout?“

„To přeci závisí jen na nás, ne?“ bránila jsem se.

„Jo, jasně, to se vždycky říká ve filmu a taky v psychologických příručkách,“ držela se zuby nehty své teorie. Vnitřně zuřila, protože ona by ve svém pečlivě rozvrženém životě nenalezla pro takové rozhodnutí dost odvahy.

„Heleno, opravdu záleží na tom, koho potkáš,“ argumentovala jsem.

„Jistě a za půl roku se z něj vyklube syčák,“ zahřímala, zvlášť tyhle umělci jsou nejhorší,“ fanaticky neopouštěla svou pravdu.

„A nemyslíš, že je to můj život,“ vzmohla jsem se na poslední obranu.

„Jo, to je, ale pak za mnou nechoď a nebreč, známe svý lidi.“

„Neboj, za tebou bych, Heleno, už nešla.“

Mrzelo mě to a od ní dvojnásob, přesto jsem doufala, že ji zloba opustí. Nakonec se tak samozřejmě stalo a k narození našeho chlapečka mi nadšeně gratulovala mezi prvními.

Na ten den, kdy jsem si Honzíka konečně přinesla domů, nikdy nezapomenu. Viktor zatloukl na zeď tlustý hřebík a já jsem na něj pověsila obraz jeho sestry s dítětem. Snad bude našeho malého chránit stejně jako mě Madona s Ježíškem, pod kterou jsem v dětství často spávala a snila.

 

Zdroj obrázku: pexels. com

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama