Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Když bezdomovkyně žije Ibsena

Dnes mě napadla povídka o mladé ženě, která svůj život ukončí skokem ze střechy. Bohužel abych ji mohla celou napsat, potřebovala bych k tomu volný den a ten nemám, protože se musím starat o obživu a hlavně o to, kde budu bydlet. Obávám se, že jsem jako autorka zřejmě skončila, neboť na psaní nemám pro samé shánění peněz a starosti kapacitu. Věřím tomu, že mi to možná ledaskdo s úšklebkem přeje. Mě to ale dost mrzí, neboť psaní bylo pro mě důležité stejně jako dýchání. Jenomže já teď nezvládám ani to základní a stále se spíše drkocám, než že bych vykročila pevným krokem vstříc budoucnosti.

Při cestách za novým bydlením hodně přemýšlím, pokud tedy zrovna nedělám tisíc jiných věcí. Pozoruji často krajinu z okna a vzpomínám na to, jak jsem si kdysi myslela, že blízkým se má pomáhat. A tak jsem pomáhala, ale v podstatě se mi to nikdy nevracelo, jako tehdy když šlo o rodinnou restituci. Ten případ začal v mých patnácti a vlekl se nejméně dalších deset let. Strýc se nechtěl se svými sourozenci dělit, a proto se s nimi soudil, naprosto zbytečně a nesmyslně. Ovšem kdosi mu poradil, že pokud nebude vykazovat oficiálně příjem, může se odvolávat zdarma do aleluja a on toho jednoduše využil.

Samozřejmě tehdy protiprávně  obsadil předmět restituce a využíval ho k vlastnímu prospěchu. Aby celá věc nějak skončila, muselo se mu dokázat nelegální podnikání. Tehdy jsem ve svém rodišti bydlela, a protože mi připadalo už nesnesitelné neustále poslouchat vdychání, jak se ten soud táhne, začala jsem se v tom smyslu angažovat. Angažovat z dobré vůle a dnes bych řekla z  blbosti. A tak místo toho, abych si užívala svého přítele a kamarádů, snažila jsem se pomocí doslova detektivního pátrání a stovek dopisů dokázat strýcovi, že to s tím jeho příjmem je trochu jiné, než interpretuje.  Kromě času mě to stálo i dost peněz za doporučené dopisy, ale pochopitelně ani jedno mi nikdo nezaplatil. Ta paní, která pak ten podíl získala, to ode mě brala za samozřejmost, protože podle jejího názoru jsem jí povinná sloužit. A já sloužila i za tu cenu, že mi její bratr vyhrožoval fyzickou likvidací a jeho žena ještě volala mé nadřízené v práci a naprosto nechutně mě pomluvila. Ředitelka si mě pak pozvala na koberec a vynadala mi, protože o podobné excesy mých příbuzných pochopitelně nestála a doporučila mi, abych si udělala pořádek v rodině. Nemělo smysl jí vysvětlovat, že já jsem jim adresu svého zaměstnavatele neprozradila, to vše jim napráskala babička, která se tvářila sice rádoby neutrálně, ale v zásadě s nimi soucítila. Ta samá babička mi vždycky kladla na srdce, abych si šetřila na byt. X krát jsem polkla otázku, jak si mám ušetřit na byt v Praze z deseti tisíc čistého. A tato drahá babička nakonec svému synovi, mému strýci, poté co doslova prošustroval, co mohl, cpala peníze a všelijak mu pomáhala. On si to podle ní zjevně zasloužil, její vnučky ne. Nehledě na to, že mě v sedmi letech doslova odkopla jenom kvůli tomu, že její nový manžel, velký soudruh, neměl rád děti.

Celá ta záležitost s restitucí mě připravila o dost nervů a poté co ona částka přišla dotyčné na účet, nezaznělo z jejích úst ani prosté děkuju. Koupila si za to druhý byt a pak nám důrazně sdělila, že my dvě se sestrou tam nikdy bydlet nebudeme, protože ten byt je její.

Pochopitelně z těchto událostí zůstala jakási podivná pachuť na patře, která se připomíná pokaždé, když paní restituentka zahájí své oblíbené agresivní útoky. Ovšem vzhledem k tomu, že už se duší dostala do té druhé abnormální dimenze, nelze se dovolávat ani elementární lidské slušnosti, která by obzvláště v tomto případě a vzhledem k okolnostem byla na místě. Ale té zjevně ona není schopná.

Pokud se stane zázrak (v který doufám, protože mi nic jiného už nezbývá) odstěhuji se tam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mě, půjdu do cizího města a cítím se, upřímně řečeno, z této skutečnosti všelijak. Nehledě na to, co všechno musím absolvovat, abych se vůbec k tomu příbytku dopracovala.

A tak se díky tomu včera odehrál na půdě jedné finanční instituce pro mě trochu trpký dialog.

„A nechcete tu transakci pojistit, protože kdyby to po Vás někdo zdědil, alespoň nebude mít problémy. Však jste teď sama zažila, jaké to  pak je…“

„Ne, vzhledem k tomu, že nemám děti, ani manžela, dědila by po mně mimo jiné i jistá příbuzná.“

„No, právě, tak přeci nechcete, aby Vaši blízcí měli problémy.“

„Ona ale vlastní byty v hodnotě sedmi miliónů, myslím, že po mé případné smrti ji nějakých pár tisícovek nepoloží.“ A tím dialog skončil. Ten pán to myslel samozřejmě dobře. Mě však napadlo, že náš rozhovor zněl jako úryvek z Ibsenových her.

Pokud všechny nástrahy zvládnu a zůstanu mezi živými, protože pořád mě stíhají různé myšlenky,  snad se tomu budu moci jednou zasmát. Boží mlýny  fungují sice občas dost pomalu, ale přece.  A to, že někdo nemá svědomí, neznamená, že ho nemohou dostihnout.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama