Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Co nám radily naše matky

V životě dostáváme spoustu zaručených rad, které jsou často výplodem lidské nemoudrosti a krátkozrakosti. Největší radilové se obvykle rekrutují z řad těch, jež se vnitřně utápí ve vlastním chaosu.

Strávila jsem večer v malém klubu na jednom pražském sídlišti, kde se konal více méně punkový koncert tří kapel. Dávno jsem samozřejmě pochopila, že mi ta hlavní sezóna už ujela. Na druhou stranu se alespoň někdy chci bavit a ne jen na sociální síti. Tudíž budu coby „rocková babička“ asi ještě nějaký ten rok na podobných akcích zaclánět, což mi snad mládí velkoryse promine.

Každopádně místo, kde se sejde při podobné hudební příležitosti tolik lidí najednou, považuji za skvělý pozorovací terén. Navíc dnes už mohu srovnávat a proto dnešním dívkám svým způsobem závidím. Tedy vlastně minimálně té jedné. Nešlo si ji nevšimnout, protože přišla v nepadnoucích džínsech a pletené vestě. Svým celkovým výzorem mě vrátila do roku 1987. Neměla bych nikoho soudit podle vzhledu, ale když taková dívka, která, chudák, nosí ještě extrémně silné brýle, si to přikvačí ruku v ruce s pohledným mladíkem, vzpomenu si na všechna ta trápení stran vzhledu, jež mě přesně v jejím věku mučila.  Pochopitelně ta příčina vězela v mé hlavě, ale může za to i moje matka a vůbec celá generace dospělých žen, která nám už od puberty vtloukala, že pokud nebudeme štíhlé, upravené a atraktivní, neprovdáme se, nebo v lepším případě za nějakého nýmanda. A při té příležitosti nám pro jistotu zmínily několik dívek z našeho okolí, vzorných, milých a půvabných, kterým jsme se měly podobat.

Iritovalo mě také ponaučení typu, abych se hlavně naučila vařit a starat se o domácnost, neboť pouze s těmito schopnostmi v konkurenci vnadných krasavic obstojím. Logicky podobné řeči vedly k pocitům nedostatečnosti, abychom pak se spolužačkami před každou akcí trávily hodiny diskusemi nad oblečením a ještě se doma zdlouhavě připravovaly. A když nastal ten důležitý okamžik a objevil se pěkný kluk, stejně jsme ucukly, neboť někde v mozku zablikala kontrolka – na něj holka nemáš.

Připadá mi osvobozující vidět, že zrovna tímhle se dnešní dívky netrápí, na rozdíl od nás mají kuráž s tím fešákem docela normálně chodit, nebo to alespoň zkusit. Nás sužovaly zjevně prastaré předsudky, které zbytečně srážely dolů.

Do určité míry jsem se už kdysi tomu vzbouřila.  Začala jsem nosit velmi extravagantní oblečení a představě vzorné mladé ženy jsem se vzdalovala, jak jsem jen mohla. Ostatně netoužila jsem po sňatku, ale hlavně po dlouhovlasém nekonvenčním rockerovi, který se mnou bude sdílet mé hudební lásky a nebude řešit, jestli jsem mu dobře uvařila. Tehdy jsem takového nenašla.

Nechci o sobě tvrdit, že jsem byla rebelka, ale trochu jsem se lišila a některé mé historky možná ještě kolují kolem hospodských stolů. Klíčovým bodem zlomu se stalo totiž ráno, kdy jsem do školy dorazila opilá a potom jsem pro změnu několikrát vůbec nedorazila domů. Přesto všechno, když došlo na všechny ty skvělé Lucky (od nás z baráku), Světlanky (od babičky z baráku), cítila jsem určitý handicap.

Dnes bych si proto mohla říkat, s kým já vlastně mohla být, koho jsem mohla poznat a jak bych teď třeba nemusela řešit to, kde budu vůbec bydlet a další problémy.  Jenomže na KDYBY si život nikdy nehrál a nehraje. A každá i trpká zkušenost nás někam posune.

 

Zdroj obrázku:pexels.com

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama