Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Čas motýlích křídel 6. díl – Před pěti lety v Luhačovicích

Nápad trmácet se až do Luhačovic se zrodil v babiččině hlavě. Její rodina odtud původně pocházela a zdejší léčebné prameny prý nutně potřebovala pro uchování svého zdraví. Za jiných okolností by ji doprovodila její nejlepší přítelkyně, a má kmotra, paní Amálie. Bohužel se tak nestalo, protože tato elegantní majitelka módního salónu místo zaslouženého odpočinku hlídala na venkově vnoučata. Jejich otec, a tedy syn paní Amálie, je totiž nečekaně opustil s mladou krasavicí po boku. Moji babičku to pobouřilo, ale vyřešila situaci tím, že do svého cestovního plánu zapojila mou maličkost. Tentokrát jsem se nebránila, protože ve městě bych se stejně nudila a dusila.

 

Byl neuvěřitelně horký den, strachovala jsem se, aby babičku z vedra neranila mrtvice. Bála jsem se zcela zbytečně, protože vysoké teploty kupodivu snášela lépe než já. Zdálo se mi, že asi omdlím a v polovědomí jsem se  doplahočila do hotýlku s názvem Villa Maria. Měla jsem objednaný vlastní pokoj, babička vyžadovala svůj klid a pohodlí.   Opláchla jsem si upocenou tvář v připraveném umyvadle s vlažnou vodou a s úlevou se zhroutila na postel.  Vybalování jsem odložila na později, teď se mi nechtělo vůbec nic. Měla jsem si do kufru zabalit i Andulu, postarala by se mi o tyto praktické věci a já bych si mohla jen užívat. Hned jsem o tom zapochybovala, protože jak bych si mohla užívat v doprovodu s babičkou, která se mě za každých okolností snaží zahnat pod čepec? Úvahy mě zmohly, a zřejmě jsem si zdřímla, protože se mnou musela pořádně zatřást, abych se vzbudila. „Konečně“ vydechla babička s úlevou, když jsem na ni zamrkala.    Udivovala mě neustále, zatímco mě přemohlo horko, ona se již převlékla do čistých šatů a vyzařovala z ní naprostá spokojenost. „Vezmi si na sebe něco důstojnějšího a vyzvedni mě v pokoji, protože se půjdeme najíst,“ zavelela a odešla. Štvalo mě, že se mnou pořád jedná jako s malou holčičkou. Mohla jsem přeci zůstat doma, byla to moje dobrá vůle hrát si na přelaskavou vnučku.

Babičku jsem podle jejího přání za půl hodiny, co jsem se stačila vzpamatovat, vyzvedla. Bohužel si usmyslela, že večeři spojíme s procházkou, takže mě vlekla pomalu kilometr daleko. Vedro, které ani v této pokročilé hodině neustávalo, mě ničilo a já si přála, abych už spatřila vývěsní štít restaurace. Za okamžik se mé přání splnilo. Ten podnik mě na první pohled zrovna neohromil, i když působil mile a čistě. Většina jeho hostů seděla venku. Babička neomylně zamířila ke stolku, u něhož popíjel kávu osamělý muž s plnovousem, jehož kvalitní oblek vypovídal, že není zrovna chudý. V duchu jsem zaúpěla, protože babička zřejmě osnovala plány, jak dotyčného podrobí výslechu, kdy závěrem prozradí, že mi hledá ženicha. Onen chlapík, kterého si pro to vybrala, nevypadal nikterak sympaticky, plnovous na mužích mě dozajista odpuzoval. Snad za to mohli všichni vážení profesoři, kteří se mě pokoušeli několik let vzdělat.

Babička převzala iniciativu se všemi úvodními formalitami, protože já jsem vedle ní stála jako dřevo. Muž úslužně vyskočil, představil se nám a zahrnul nás svou uctivostí. Kručelo mi v břiše, a tak jsem přestala řešit, co mu hodlá babička v příští hodině vyprávět. Rozhodla jsem se, že svou pozornost raději zaměřím na výběr jídla.

„Milostivá paní, dovolil bych si doporučit skvělou hamburskou kýtu,“ švitořil muž, který se nám představil jako obchodník Pohan. Babička se zatetelila blahem, občas to vypadalo, že si nejspíše hledá ženicha pro sebe, než pro mě.

„Dovolím si ji doporučit i milostivé slečně,“ usmál se na mě. „Hm, děkuji, nemám na ni chuť,“ pronesla jsem kysele a babička mě pod stolem lehounce kopla do lýtka. Než před nás postavili talíře s kouřícím se pokrmem, babička zjistila, že pan obchodník se dosud nestihl oženit, protože „milostivá paní uzná, že není snadné najít si solidní nevěstu v dnešní době.“ Vzápětí babičku ohromil tím, že jeho otec i bratr pracují v rodinné advokátní kanceláři. Pouze on zběhl a zastupuje německou firmu vyrábějící mechanické hračky, kromě toho vlastní podíl v nájemním domě, který se podle jeho názoru „milostpaní, hodí vždycky.“ Kdyby se babička nestyděla, vytáhla by asi notýsek a spočítala by si, na kolik peněz si pan Pohan přijde. I tak pochopila, že na dost a zatvářila se nejsladčeji, jak dovedla.

Pohan se mi zdál tuze protivný. Snažila jsem se chovat nezpůsobně, abych ho zbavila jakýkoliv nadějí na to, že bych se mohla stát jeho potenciální nevěstou. Babička na mě nenápadně vrhala káravé pohledy a vnitřně mě proklínala. Zpáteční cestou do hotelu dostanu svůj díl, ale to vydržím, hlavně, když otrávím toho chlapa. Obchodník se však nedal mými nevybíravými způsoby znechutit, možná ho lákala představa třech velkých obchodů se střižním zbožím, které babička se strýcem provozovala. Nezapomněla se ani pochlubit tím, že Bohuslav si k tomu všemu ještě přikoupil činžovní dům a já dostávám po mamince podíl ze statku.
Styděla jsem se a především za babičku. Dokázala z lidí vytáhnout během krátké doby takové věci, jaké si mezi sebou sdělují výhradně blízcí přátelé. Panu obchodníkovi to očividně nevadilo a velice živě s ní konverzoval. Když se mi opětovně začaly klížit oči, což se rozhodně u stolu neslušelo, vytasil se s otázkou, „a čím se zaobírá milostivá slečna, pěstuje nějaké bohulibé záliby?“ „Ne, nic nedělám, pořád se nudím,“ pronesla jsem co nejotráveněji.    Babička se rozčílila, poznala jsem to, protože se jí zkrabatilo čelo, ale nakonec se ovládla. „Ona je Terezka poněkud stydlivější, ale ráda chodí do divadla a píše básně do časopisů,“ učinila babička pokus zachránit trapnou situaci. „Opravdu, to je zajímavé, také jsem jako gymnazista psával poezii,“ řekl Pohan, čímž se mi trochu zlidštil. Třeba to plácnul proto, aby se mi vlichotil. Babička pochopila, že v rozhovoru s ním pokračovat nehodlám a proto ještě s patřičným důrazem dodala, „Terezka studovala na gymnáziu.“ „Tak to je, milostivá slečno, ohromné, to jste získala opravdu výtečné vzdělání,“ pronesl Pohan obdivně. „Hm, ve skutečnosti mě to tam vůbec nebavilo a sotva jsem odmaturovala,“ odsekla jsem.    Babička se chytila pevně desky stolu a málem mě veřejně políčkovala. Dezert naštěstí uklidnil třaskavou atmosféru. Babička si totiž po kýtě objednala oblíbenou kávičku s dortíkem a konverzaci pak udržovala jen prostřednictvím neutrálních témat typu počasí.

Nakonec se rozhodla zatroubit na ústup, což znamená, že se panu Pohanovi vymluvila na únavu po náročném dni a hnala mě do postele. Stačila však ještě zjistit, že pan obchodník plánuje zítřejší oběd na tomtéž místě okolo poledního. Šarmantně se s ním rozloučila a já jsem se pokusila alespoň o chabý úsměv. Ten člověk přeci nemůže za to, že spadl do osidel mé babičky, která mi bez přestání shání ženicha.    Až do hotelu na mě babička nepromluvila slovo, nechtěla to zřejmě řešit na promenádě mezi lidmi. Tušila jsem, že si ale za zavřenými dveřmi vyslechnu své. Nemýlila jsem se. Pod záminkou, abych jí pomohla vybalit kufr, mě nalákala do svého pokoje a tam spustila. „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi udělala takovou ostudu, chovala ses, jako kdybych tě nechala vyrůstat v pralese mezi divochy!“

„Babičko, ale když ty si nedáš říct, já žádného ženicha nechci. Já si ho umím najít sama,“ odpověděla jsem jí vzdorně.

„To jsi mi ukázala, když jsi utekla za tím cirkusákem do Paříže,“ připomněla mi jedinou svobodnou kapitolu mého dosavadního života, s příliš smutným závěrem na to, aby mě vzpomínka dojala, nebo rozveselila. „To byla ostuda, kterou jsem málem nepřežila. Všem jsem musela namluvit, že jsem tě tam poslala sama a kvůli francouzštině a ty ses tam zatím pelešila,“ vyčítala mi. „Nepelešila a navíc nebyl žádný cirkusák, účinkoval v kabaretu a kreslil úžasné karikatury,“ oponovala jsem. „Ještě lepší,“ vztekala se babička,„když se ti snažím namluvit slušného ženicha, tak to ti vadí. Ale ty mě poslechneš a basta, protože já ani Bohuslav se o tebe věčně starat nebudeme, vždyť je ti pětadvacet.“ „Babičko, nepřeháněj, beru přeci podíl ze statku, což jsi snaživě vnucovala Pohanovi. Já se proto vdávat nemusím, můžu zůstat sama,“ hájila jsem se. Čekala jsem, že babička vyrukuje s vyprávěním o trudném živoření starých panen, ale zřejmě o mé neposkvrněnosti pochybovala přesně od okamžiku, kdy jsem opustila Francii.

„Zajímalo by mě, po kom jsi zdědila tak vzdornou povahu. Já ale vím, co za tím je, to je to vaše vzdělání a emancipace. Já tě do toho gymnázia neměla dávat,“ uzavřela jako obvykle své úvahy nad nepoddajností mé letory. Přitom sama měla také poměrně nekonvenční náturu, ačkoliv dodržovala v mnoha ohledech přísné zásady. Její jinakost se projevila i v tom, že si nechala od svých synů a ode mě tykat. Tudíž jsem proto, jako to příslovečné jablko, nespadla daleko od stromu.

 

V noci jsem se převalovala v posteli, protože mě bolela hlava a nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem nad Pohanem a konverzací u jídla, asi to byl v zásadě solidní člověk, ale  vousaté snaživky mužského pohlaví nesnáším a navíc pod taktovkou babičky se z každého chlapa stává pohlavně okleštěný jedinec, z něhož se v pravidelných intervalech sype – milostivá paní tam a milostivá paní sem… Z donucení pak odhalí finanční situaci své rodiny až do třetího kolene. Jenomže já chci manžela, který mě obohatí nejen o jmění, ale hlavně s ním souzním svou duší, což babičce nevysvětlím. Pochází ještě z generace, kdy žena musela slepě poslouchat muže, což se v podstatě přeneslo až do dneška. Řada mých spolužaček oprašuje své nejbližší a jediným posláním jejich života je stát se dokonalou hospodyňkou. Přitom již předchozí generace žen ukázala, že si můžeme stanovit i vyšší cíle. A já si je sama pro sebe navzdory babičce stanovila.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama