Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Čas motýlích křídel 5. díl – U Staňků

Profesor nás přivítal vlídně a kupodivu požádal strýčka, jestli by nás nechal o samotě. Dveře samozřejmě zůstaly otevřené, protože co kdybych prováděla s panem profesorem nemravnosti. Tahle dvojí morálka dam typu Staňkové mě zarmucovala. Muži běžně navštěvovali nevěstince, přenášeli na své manželky pohlavní choroby, ale pokud by žena zůstala s cizím mužem zavřená v místnosti sama, zle by se prohřešila proti zákonům ctnosti.
Profesor přede mě postupně nakladl horu knih a přidal k nim dva sešity se svými poznámkami.

„Ty knihy jsou poměrně vzácné a objevíte v nich spoustu užitečných poznatků. V mých poznámkách najdete opisy Máchových dopisů a úryvky z deníku. Jste spokojená?“ usmál se na mě takovým způsobem, až jsem si poprvé uvědomila, že má velké osobní kouzlo, i když mu určitě táhne k šedesátce.

„Prostuduji si to a vřele děkuji. „Připravila jsem si několik otázek.“

„Bez obav se ptejte, vždyť jsem vás k tomu sám vyzval,“ pronesl povzbudivě. Třikrát mě pobízet nemusel, jedna myšlenka se hrnula přes druhou.

„Slyšela jsem, že jste se setkal s Máchovou nevěstou. Jaký ve vás zanechala dojem?“    Staněk mi věnoval další oslňující úsměv, který doprovodil mírným zaťukáním na stůl, snad ho ta zvídavost znervóznila. „Vy jste, milostivá paní, žena moderní doby, máte vzdělání a pocházíte z dobře situovaného prostředí. Máchova Lori vyrostla v chudé rodině, uměla se modlit, číst a psát, čímž její obzory v podstatě končily. S Máchou se po intelektuální stránce rozcházela. Rozhovory s ní ho totiž nemohly naplňovat, rozvíjet, ani uspokojovat. To je zřejmé. I když její vrstevnice na tom byly se vzděláním podobně.“

„Navzdory tomu Mácha hloupou Lori miloval,“ vyhrkla jsem upřímně. Staněk se zarazil, protože on by nikdy nepoužil výraz hloupý. Nakonec i on přestal chodit kolem horké kaše.

„Ano, miloval ji, protože si v ní vymodeloval svou romantickou iluzi o dokonalé ženě a v této iluzi se vzhlédl a utápěl, pokud to mám nějak charakterizovat,“ vysvětloval mi Staněk.

„Tudíž nadaný, troufám si tvrdit, až geniální duch se zamiloval do docela obyčejné holky?“

„Bohužel, ač to zní zvláštně, je tomu tak,“ přisvědčil.
„Lidský osud má prý v rukou Bůh, ale já tomu úplně nevěřím, v Máchově případě tedy určitě ne,“ rouhala jsem se a přitom věděla, že kdyby mě slyšela babička, požene mě ke zpovědi. „Opět nemohu než souhlasit. Mácha si mnohé způsobil svou komplikovanou povahou, ale ještě bych se vrátil k Lori. Když jsem ji navštívil, působila dojmem bázlivého a zatrpklého člověka, který asi dostával odevšad jen rány. Zdálo se mi, že jí život naložil více starostí než radosti.“
„S Máchou určitě,“ doplnila jsem ho.
„Nezjednodušoval bych to, protože jejich vztah nevnímám tak živelně a pocitově jako vy. Každopádně jsem se od Lori mnoho nedozvěděl, nedokázala si tehdy ani pořádně vybavit Máchovu podobu.“
„Hm, to je smutné,“ pokrčila jsem rameny.

„Prosím vás, po tolika letech bych se i divil, kdyby ho dokázala přesně popsat,“ namítl Staněk.

„Jediné, co mi Lori dopodrobna vylíčila, byly okolnosti jejich seznámení. Ale to si přečtete v mých poznámkách, tudíž se nebudu opakovat.“
„Mně se stejně zdá, že ona se Máchy asi bála,“ pokusila jsem profesora chytit na vějičku, aby mi konečně vyzradil něco ryze soukromého.
„Bála, protože byl rozporuplná osobnost, která ji dokázala bez rozpaků trýznit a také bláznivě milovat,“ vydechl Staněk a nervózně sebou trhl, protože hodiny v salónu odbíjely celou.

„Už jsou tři,“ zamručel si pro sebe.

Ten člověk snad pořád spěchá, prolétlo mi hlavou, protože i z kabinetu nás přeci po krátké době vyhnal pryč. Jenomže teď jsem se rozhodla nenechat se tak snadno vystrnadit.  „Vdala se Lori vůbec po Máchově smrti a jak se jí vedlo?“
„Za několik let se s ní oženil důstojník c.k. armády, který upřednostnil karty a pití před manželskou spokojenost. Tudíž nakonec opustila jeho i Lvov, kde s ním žila, a vrátila se zpátky do Čech.“
„Cože?,“ uteklo mi, protože mě zdrtilo, že tu chudinku, které Mácha dával zabrat, potkala i podruhé obrovská smůla.
„Žádné cože! Určitě byla z počátku šťastná, že se s tím škraloupem, kdy Máchovi porodila nemanželského syna, provdala.“ „Nedivím se, je lepší se vdát, než žít do smrti s cejchem svobodné matky….,“ vnitřně jsem se otřásla před něčím, co mě naštěstí minulo.

Někdo zaťukal lehce na pootevřené dveře. Do pracovny vstoupila Fanynka. „Mám se zeptat, jestli milostivá paní chce kafíčko.“    Uvědomila jsem si, že tu se Staňkem debatuji drahnou dobu, a  jeho žena mi nenabídla ani džbánek vody.    Po profesorově tváři přeběhl stín a já pochopila, že se mu nelíbí, abych ho obtěžovala popíjením černé bryndy.

„Ano, dala bych si kávu, ale v salonu, jestli milostivá paní profesorová dovolí,“ příjmení Staňková mi nechtělo vyjít ze rtů. Fanynka slíbila, že to své zaměstnavatelce vyřídí a já se opětovně soustředila na profesora.

Ten mezitím zalistoval ve svých poznámkách. Sáhl si na tvrdý límec a uhladil ho prsty. „Já bych si s vámi rád povídal…déle… ale má paní. Ona…,“ prohlásil tiše. Pokusila jsem se o výraz, jímž jsem dala najevo své pochopení, i když jsem ho nepochopila. Proč si mě tedy zval? „Rozumějte, ona nemá v lásce mladé ženy a má velmi neklidnou povahu…,“ téměř neslyšitelně zašeptal.

Chápala jsem, kam tím míří, ale zdálo se mi to přímo absurdní. Na druhou stranu jsem si mohla odnést spoustu užitečných podkladů pro své psaní, což jsem považovala za splnění účelu své návštěvy. Knihy vrátím prostřednictvím Bohuslava a tím uzavřu veškerý kontakt se Staňkem, abych nezpůsobila jeho paní větší duševní újmu. To byla  má jasná představa o našem dalším kontaktu. Profesor ale něco načmáral chvatně na lísteček a podal mi ho. „Rád bych si přečetl, co jste o Máchovi zatím napsala, ale ani ve škole, ani tady to, jak vidíte, není zcela možné. Nechcete se sejít v Tůmově kavárně,“ stálo na něm.

„Rozmyslím si to a vzkážu vám,“ naškrabala jsem pod jeho zprávu, i když mě naprosto ohromila.    Do místnosti proniklo ostré slunce. Staněk mu nastavil  tvář a já si poprvé všimla, že má blankytně modré oči. Ne, není to  žádný stárnoucí profesůrek, ale pořád ještě opravdový chlap plný elánu.     Fanynka znovu vpadla do pracovny, tentokrát zaklepala pouze symbolicky a ohlásila mi připravený nápoj v saloně. Paní Staňková  zřejmě vzteky píchala do rámu s vyšíváním zcela nazdařbůh a zařadila si mě do kolonky největších nestoudnic rakouského mocnářství. Kdyby však tušila… Dost možná, že věděla, jaké návrhy dává její manžel mladým ženám. Ale co když se v tomto případě jednalo o pouhou zvědavost nadšeného badatele?
Poděkovala jsem profesorovi, protože dusno by se v jeho domácnosti dalo krájet a přivolala Bohuslava, který mi pomohl umístit  půjčené knihy do kožené brašny.

Za dohledu značně vynervované Staňkové, která marně zakrývala svůj vztek pod masku netečnosti, jsem vypila připravený nápoj, a doufala, že do něj nenasypala jed. V té hořké chuti by se asi ztratil.

Bohuslav mezitím formálně prohodil pár slov s paní domu, a když jsem odevzdala prázdný šálek na tác, odhodlali jsme se zmizet z tohoto doupěte sklíčenosti.

Strýc se pokoušel vtipkovat na mou adresu, ale já si ho nevšímala.  Až do dnešního dne jsem žila v přesvědčení, že nepotkám muže, který mě dokáže zaujmout. I když mě profesor zaujal především svou troufalostí. Rozhodně bych ji u něj nečekala, nehledě na to, že ji projevil vůči vdané ženě!  Jenomže vdané spíše na papíře.

 

Manželství jsem na jeho počátku považovala za pohodlný přístav, ale teď jsem se kymácela na rozbouřeném moři. Probudila se ve mně netušená slabost pro modré oči, přestože jejich nositel se věkem blížil mému otci! Vždycky jsem ale podléhala všemu, co se vymykalo konvencím a zavánělo svobodou. Toužila jsem po volnosti, v níž bych se nemusela neustále ohlížet na druhé, bez přestání se mučit tím, jestli  neublížím babičce, strýčkovi, manželovi….A právě modré oči se usídlily na jedné z těch bárek, jež mě k té svobodě snad mohly přiblížit.     Bohuslav mou duševní nepřítomnost přikládal na vrub zaujatosti Máchou, naivně se domníval, že asi dumám nad pokračováním rukopisu. Netrápila jsem se však básníkem, ale sama sebou. Kdyby tušil, co se ve mně odehrává, vyděsilo by ho to. Naštěstí netušil, že se ve mně ozvaly téměř zapomenuté pocity ženy, jež svého chotě potkává jen občas a pomalu vzdává naději, že může sdílet dobré i zlé s někým, koho upřímně miluje.

 

Domů jsem doklopýtala téměř v mrákotách, strýc vystrčil objemnou brašnu až do předsíně. „Netrápí tě něco,“ zeptal se mě ustaraně. „Ne,“ zalhala jsem. „Kdyby se něco dělo, ať mi Andula zavolá,“ připomenul mi, že se na něj mohu kdykoliv a se vším obrátit. „Neměla bys být pořád sama,“ povzdechl si a pohladil mě po vlasech.

Muži s city šetří, ovšem babička vedla oba své syny k tomu, aby se nezdráhali projevit svou náklonnost k dítěti. A i ona sama mě léta vyprovázela do postele s políbením na čelo. Na mé dětské bolístky našla pokaždé lék a měla mě za každých okolností téměř mateřsky ráda. Většina mých spolužaček, vychovávaná spíše tvrdě a k slepé poslušnosti, mi proto záviděla vše, čím mě mí příbuzní zahrnovali. Přesto jsem se cítila trochu osamělá a tou jejich náklonností i starostlivostí svázaná.

Věděla jsem už coby dospívající dívka, že  lásku si nemůžeme nárokovat, přestože jsem jí byla zahrnována od dětských střevíčků. A tento cit jsem přijímala nejen od babičky, ale i od svého strýčka, který si se mnou ledacos užil, protože tam, kde nestačila její ruka, nastoupil on.

 

Za pomocí Anduly jsem vyskládala půjčené knihy na stůl. Spráskla ruce nad tím nadělením. „To bude mít milostpaní práce,“ dala průchod své upřímnosti. „Že byste mi s tím čtením vypomohla,“ nabídla jsem jí, aniž bych to myslela vážně.

„Jejdanánku, to je na mě moc učený, tomu bych nerozuměla,“ pokřižovala se. „Nebojte Andulo, já se s tím zavřu v pokoji a týden o mně nezavadíte,“ pronesla jsem radostně. Andulino myšlení bylo však orientované převážně prakticky. „Tak to by nešlo. Milostpaní Millerová mi kladla na srdce, abych vás hlídala, jestli pořádně jíte.“

Ach, zase ta babička. Dodnes jsem se nesmířila s tím, že všechny kolem vycvičila, aby na mě dávali pozor, Andulu nevyjímajíc.

„Slibuji, že se budu cpát jako Otesánek,“ ujistila jsem svou služebnou, a přitom věděla, jak jí lžu, protože nemám při práci na jídlo ani pomyšlení. Andula však spokojeně srovnala ubrus na stole a poté se ťukla do čela. „Abych nezapomněla, volal milostpán, že přijede zítra v pět hodin vlakem.“ „A co ještě povídal,“ ptala jsem se mechanicky. „Nic zvláštního, ale zajímalo ho, proč nejste doma. Já mu vysvětlila, že jste šla s panem strýcem vyřizovat cosi kvůlivá tý knížce.“

„To jste udělala správně,“ pochválila jsem ji a uvědomila si, jaké požehnání v Andule mám. V případě nutnosti dokáže uplatnit svůj přirozený takt.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama